Proč nemáme v Čechách, teda až na pár výjimek investigativní novináře?
Začnu vám tedy psát krátký příběh z období války v Ex Jugoslávii..., který se mi dnes jeví jako jako noční můra a je hlavním důvodem proč jsem příznivec (v USA bych byl býval voličem) D. J. Trumpa.
V minulém století jsem si otevřel bar (jeden z prvních Pabů (pub)) v italském městečku a při večerních seancích u piva, prodávali jsme tam tehdy s velkou hrdostí pivo Lobkowicz, mě bavilo poslouchat příběhy lidí, které jsem tehdy poznával v úplně novém prostředí. Hltal jsem jejich příběhy a zdálo se mi být všechno strašně nadnesené.
V této skupině, především studenti a novináři, bylo pár neskutečně zajímavých lidí a jejich příběhy se mi opravdu líbily, a aniž bych se musel přemáhat, seděl jsem s nimi hodiny. Jak mi dáte jistě zapravdu, víte, že v Itálii investigativního novináře nezastraší nic a jsou to právě oni, kdo svými "konci" plní nejčastěji černé kroniky, teda po obětech mafiánské války (myslím tím lokální mafii, ne nadnárodní, na tu teprve přijde řeč).
Jednoho večera, už bylo spíš časné ráno, jsem u stolu zůstal sedět s novináři „dossier“, jak se jim v Itálii správně nazývá a nestačil jsem hltat jejich slova...
Začali mi vyprávět příběh, který je naplňoval a za kterým v současnosti šli, ona sympatická Italka jak má být, on typický Říman, oba opálené tváře z Afriky. Ovšem jejich příběh nebyl ani veselý, a už vůbec ne pozitivní. Oba svým způsobem bojovali za mír tam, kde jiní válku vyvolávali, to místo bylo Mogadišo potažmo Somálsko.
Mogadišo bylo tehdy rozdělené na klany (bylo jich jistě desítky), které mezi sebou bojovali o moc. Zde celý příběh začíná, protože tato válka fungovala způsobem „před obědem a po obědě“ jinak se nestřílelo a kolem 18:00 hodiny večer byl relativně klid, rodiny se navzájem navštěvovaly i v místech, kde normálně zuřil boj. To bylo ovšem jen do doby, než se vojáci amerických Delta Force, snažili hnout situací. Nejenže se jim vlastně už při příletu do Somálska vůbec nic nepodařilo, ale jejich helikoptéry napadeny, ty které nebyly poškozeny fatálně a nezřítily se hned, musely nouzově přistát na letišti a celá akce byla v čoudu, nikdo je tam hlavně nechtěl! Ale to se CIA samozřejmě nelíbilo a celý válečný konflikt nabral z legrační přestřelky, rysy kruté války! Vraždilo se všude a bylo téměř jedno kdo, koho!
Asi po roce jsem potkal novináře z dvojice v Barceloně, úplně náhodně, vzal jsem ho do auta (dováželi jsme tehdy jako společnost elektroniku ECLER) a jeli jsme společně do parku A. Gaudího, kde mě u stolu v baru, prosil o jídlo, potom mi pár hodin vyprávěl o tom, co se stalo a proč je v tak zuboženém stavu. Jeho tehdy už mrtvá kolegyně, zabila ji CIA v Mogadišu (střelili ji do týlu) Objevila totiž úplně náhodou zrůdný fakt, její investigativní pátrání po reálných zájmech, kdo vlastně chce tuto bezvýznamnou válku, přivedla odvážnou novinářku úplně k jinému, daleko závažnějšímu poznání. Celá válka v Somálsku a zásah OSN byl jen krycím manévrem, jak zásobovat zbraněmi válkou zmítanou Jugosláviji, přesněji do tehdejšího Chorvatska. Ano, čtete správně, také se mi to zdálo být podivné, ale co jsem slyšel dál, mi rvalo srdce! Srdce, které tehdy tlouklo jen pro Ameriku.
Nechci zde zmínit ani jedno jméno, teda pokud by nebyl zájem, nicméně se budu věnovat spíše příběhu. Nejmenovaná rejdařská společnost měla pod záminkou mírového tažení jednotek USA a OSN dodávat zbraně vyrobené v Polsku "mírovým jednotkám", jenže zbraně vyvezené do Litvy a odtud lodí do Turecka (i když loď nějakou dobu kotvila v Somálských vodách), kde byly tyto zbraně umně přeloženy a dodány Chorvastku, které je záhy využilo proti Srbsku! Když mi to vyprávěl, tak brečel jako malý kluk, říkal: „mám zde v Barceloně šestiletého syna, chci ho naposledy vidět.“ V ten moment jsem to moc nechápal, ale dal mi kontakt, kam poslat fotky (fotil jsem ho se synem před školou), ten den jsme strávili společně vyprávěním o hrůzách, které tam zažili. Prchal, nasedl na loď linek Grimaldi a vydal se na plavbu do Maroka, kde měl předat nějaké důkazy. Když jsem mu poslal fotky na email, který mi dal, tak mi napsala jeho sestra, že ho na lodi zabili...
Jedna z posledních vět patřila Srbsku, když ho nezničí ve válce, tak ho později vybombardují, což se samozřejmě stalo, ale on už nebyl mezi živými!
P. S. Letadla nám tu létala přímo nad hlavou a já se styděl! Styděl jsem se za to, že jsme toho vraždění součástí...
„Bomby ve jménu humanity“
Václav Havel
