Její otec a stejně tak i jeho bratři byli velcí vlastenci. Po celou dobu se drželi české věci. Znal jsem je všechny.

Jisté ale je, a to je tak trochu v rozporu s názorem Ústavního soudu, že Colloredo-Mansfeldové byli za protektorátu Němci zcela vyvlastněni zejména kvůli židovskému původu jejich babičky. Tedy, nebyla na ně uvalena pouze nucená správa, jako na nás, ale bylo jim vše zabaveno. Tím se ale soud, zdá se, odmítl zabývat.

Na každý pád přišli o všechno a Josef jezdil každý den za prací na kole do práce do Hradce Králové, aby alespoň uživil svou rodinu. Jeho žena nebyla Češka, byla z té situace zoufalá a naléhala na něho, aby požádal o německé občanství, a pravda je, že to udělal. Nicméně nesmíme zapomenout, a jak mi mnozí z okolí Opočna potvrdili, když jsem tam jezdil i během svých kampaní, Josef Colloredo se aktivně podílel během protektorátu na odboji proti nacistům. Jeho bratr Weikhart z Dobříše německé občanství odmítl a oba jsou společně se svým otcem podepsáni pod známým Prohlášením české šlechty v září 1939, ve kterém se přihlásili k českému národu. Josefův bratr Jeroným byl nuceně nasazen v brdských lesích a nejmladší Bedřich se v Londýně přihlásil k československé zahraniční brigádě. Jejich bratranec Franz Ferdinand byl stíhacím pilotem RAF, jeho Spitfire byl sestřelen nad severní Francií a je tam také pochován.

Všichni byli po celý čas přesvědčenými odpůrci nacismu. A jejich strýc, před patnácti zesnulý Jindřich Kolowrat, jehož sestra byla matkou právě bratrů Colloredo, byl asi největší český vlastenec, kterého jsem znal. Ještě pamatuji, když beze slova pronajal Kolowratský palác za jednu korunu ročně Národnímu divadlu. A tak byli vychováni i bratři Colloredové.

Chtěl jsem tedy jen připomenout postoje rodu Colloredo-Mansfeld během války a jak jsme se jim my odměnili.