Na konci svého článku klade vlastně oprávněnou otázku: „Chceme opravdu navazovat na první Československou republiku anebo na prohnilou monarchii, k níž cítí K. Schwarzenberg zřejmě nostalgický vztah?“
První republika byla opravdu hrdé období našich dějin. Byli jsme jediná demokracie na východ od Rýna, byť nebyla tak báječná, jak jsme si po jejím konci namlouvali. Strany si rozdělily stát a republika trpěla stranickými spory, nedovedla vyřešit národnostní problémy, ani navázat dobré vztahy se sousedy. Ale celkem vzato to bylo vynikající období kdy se rozvíjelo školství, příkladem může být univerzita v Bratislavě a v Brně, nesčetné české školy a gymnázia nebo školní a správní budovy na Podkarpatské Rusi. V té době byl česky národ na strmém vzestupu také v jeho hospodářské síle. Opravdu to bylo období, kdy české země vzkvétaly. Ale bohužel první republika se nedožila ani toho věku, který má už teď za sebou naše Česká republika, která vznikla rozpadem mé vlasti, Československé republiky.
Mocnářství ale trvalo podstatně déle. Monarchií jsme byli už od středověku. Poslední její období, tedy vláda císaře Františka Josefa, sice přinesla rozkmotření mezi českým národem a dynastií Habsburků, ale ještě v první polovině 19. století to tak nebylo. Kdo tomu nevěří, ať si přečte krásnou báseň Karla Hynka Máchy ke korunovaci Ferdinanda V. Ostatně je to jedna z jeho nejkrásnějších básní.
Pravda, poté, co císař František Josef nedodržel svůj slib nenechat se korunovat a kdy jsme Rakousko-Uherským vyrovnáním byli najednou až druhořadým národem, tak opravdu rozchod mezi námi a dynastií začal.
Ale první republikou jsme samozřejmě na monarchii navazovali velice silně. Všechny naše politické instituce měly své předchůdce za Rakouska-Uherska. Dokonce i v naší současné Sněmovně, stejně jako za starého Rakouska, nazýváme seskupení poslanců jednotlivých stran poslaneckým klubem. To pochází z dob Rakouska-Uherska, stejně jako například naše měna koruna a nejrůznější státní instituce.
A samozřejmě, vynikající státníci a politici první republiky byli vychováni v politickém životě starého mocnářství, ať to byl dlouholetý poslanec v Říšské radě Tomáš Garrigue Masaryk, Alois Švehla, dokonce i jeden ze zakladatelů komunistické strany, Bohumír Šmeral, byl dlouholetým poslancem Říšské rady. Instituce, zákonodárství jsme převzali ze starého mocnářství.
Volky nevolky jsme po revoluci mnohem více než na první republiku z dlouhodobého hlediska navazovali právě na monarchii. Dokonce i okresní hejtmanství byly pozůstatkem starého mocnářství.
Tedy uznejme, že monarchie a Habsburkové patří k našim dějinám stejně jako první republika, v obou obdobích se odehrály události, na které můžeme být hrdí, ale taky se v obou obdobích děly věci, za které bychom se měli spíše stydět. Ale hleďme na naše dějiny tak, jak jsou a nesnažme se nějaké období vystrnadit proto, že je nám nesympatické a mluvit pouze o tom sympatickém období.
