Jednou z mála výhod vyššího věku je, že člověk hodně pamatuje. Politika mne zasáhla již jako sedmnáctiletého studenta průmyslovky v Kutné Hoře. Cestou do školy jsem nemohl vynechat trafiku a ze skromného studentského kapesného jsem pravidelně kupoval Literární noviny. Nadějná atmosféra pražského jara skončila o prázdninách roku 1968 vpádem okupačních vojsk. Maturoval jsem o 3 roky později a to už byly řady našich skvělých profesorů vytříděny normalizačními kádrováky.
Zůstal jsem u profese technika, protože moje hodnota byla v tom, že vím, kam zapojit který drát a svoji výplatu jsem si zasloužil i bez marxistického školení. Posléze jsem potkal své životní štěstí a tábor míru a socialismu jsme posílili o čtyři zdravé děti. Možná to dnes není moderní, ale já cítím v Sokratových slovech: „Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní.“ stále stejný význam.
Rok 1989 mi umožnil vstoupit do politiky zcela bez zábran a otevřít celý svět nejen sobě, ale i svým dětem a jejich vrstevníkům. Kupodivu jsem za to byl občas osudem i odměněn či pověřen něčím výjimečným. Stal jsem se starostou své rodné obce a posléze senátorem své svobodné republiky.
Letošní volby byly pro mne testem, zda paměť občana – voliče je delší než od rána do soumraku. Pokud se něčím odlišuji od dnešního politického průměru, pak je to v tom, že zůstávám snílkem a idealistou a kupodivu se mi to většinou vyplácí. Mohu se radovat z toho, že moje děti jsou slušné a pracovité, podobně jako většina neveklovských dětí, pro které jsme postavili krásnou novou školu.
Mohu se radovat i z toho, že potkávám své sousedy, s úsměvem se pozdravíme a pokud je to potřeba, dokážeme si vzájemně pomoci.
Mohu se radovat i z toho, že jsem se v Senátu se ctí vyrovnal s mnoha úkoly, které jsem do té doby vůbec neznal. Nebyl to můj nápad, obhajovat svůj mandát. Čas od času mě k tomu vyzval třeba i neznámý člověk. Poznal jsem v politice také celou řadu skvělých lidí a je škoda, že tyto osobnosti nebývají v ohnisku zájmu dnešní médií.
Myslím, že v tuto chvíli vím docela dobře, co tato společnost potřebuje. Chybí nám dobré vzory s přirozenou autoritou. Kdysi za popěvek: „Ať žije naše České republika, zpíváme všichni z plných plic, ctíme a vážíme si Masaryka, ale sami neděláme nic...“ hrozilo popotahování od Státní bezpečnosti. Morem dneška je apatie, ale jak říkám, jsem bytostný optimista a snažím se to změnit. Post senátora by byl pro tuto činnost ideální nástroj.
Svého soupeře nehodlám nijak dehonestovat. Luďka Jeništu znám jako úspěšného starostu a začínajícího poslance. Jeho dosavadní práce si vážím. Pokud bych se měl v duchu tradice Járy Cimrmana pochválit sám, pak bych řekl, že moje životní zkušenost je to nejcennější, co mohou voliči v mém volebním obvodě získat, a to jedině ode mne.
