Podělím se s vámi o to jak funguje trasování a testování v České republice. Jednoho večera mi zazvonil telefon s tím, že mě a mého kolegu vystopovali kvůli kontaktu s pozitivní osobou. Nejsměšnější na celé věci bylo, že to bylo po více jak 7 dnech a tak do konce karantény, která nám byla udělena zbývaly 3 dny. Když už jsem tohle musela podstoupit, tak jsem si řekla, že aspoň zjistím jak ta celá procedura probíhá a za jaké služby utrácíme peníze z veřejného zdravotního pojištění, které budou chybět na zdravotní péči pro pacienty, kteří jsou skutečně nemocní. Doposud jsem se nechala testovat jen jako samoplátce v Praze z pracovních důvodů a tak pro mě tato zkušenost byla něco jiné.

Operátorka trasovacího centra byla velmi ochotná a zodpověděla mi všechny zvídavé otázky. Velice mě zajímalo jak je možné, že my s kolegou toto musíme podstupovat, když pan premiér, který měl respirátor a byl v kontaktu s pozitivní osobou nemusel nejen do karantény, ale ani na testy. Kolega dokonce kolem pozitivní osoby, která nás nahlásila jen prošel, jeho kontakt tak trval cca pět sekund. Bohužel trasovací centrum nikomu v takové věci nepomůže, dostanou jen pokyn koho kontaktovat od hygienické stanice. Kdyby tedy pozitivní osoba nahlásila, že se s vámi setkala a nebyla to třeba ani pravda, tak se ničeho nedomůžete a nikam nedovoláte. Co platí tedy pro vyvolené jako je premiér už neplatí pro ostatní. Můžete mít třeba skafandr, pokud se setkáte s pozitivní osobou a to třeba jen na sekundu jdete na test a do karantény. Je tedy jedno jestli máte roušku, respirátor nebo nic. Nejste premiér České republiky. No nic, pracovnice trasovacího centra po zvládnutí zvídavých otázek, které jsme jí pokládala mi vystavila elektronickou žádanku na PCR test, který jsme musela podstoupit. Byla jsem za to ráda, že nemusím volat obvodnímu lékaři, kterému jsem to měla hlásit, protože díky nouzovému stavu mi stejně nebral telefon a ozýval se mi jen automat, celou věc jsme mu tak oznámila e-mailem. Nechtěla bych být v této době nemocná, jelikož bych se lékařského ošetření u mého obvodního lékaře ani nedobrala. Komunikace s automatem mi zabrala hodinu a poté jsem to vzdala.

Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo nikam jezdit rozhodla jsme zvolit nějaké testovací centrum v Karlových Varech. A tady začíná překvapení jak to funguje. Zhrozila jsme se, že termínů je nedostatek a počkáte si třeba 2 – 3 dny, to už vám může dokonce končit karanténa. Nejbližší termín jsem vyhledala v testovacím centru v areálu nemocnice v Karlových Varech. Systém mi nahlásil, že je možné jet jak vozem tak pěšky, ale rezervace to nerozlišovala. Když jsem přijížděla před nemocnici v Karlových Varech byla jsem zhrozena frontou, která se táhla z ulice Bezručova do ulice Americká až do areálu nemocnice a blokovala provoz a to i sanitních vozů. Vybrat toto místo muselo dát někomu velkou práci, to myslím tedy ironicky. Když jsem si připadala jak ve zlém snu, tak jsem se rozhodla někde dál zaparkovat a dojít pěšky, systém přeci vykazoval, že testovací centrum je jak pro pěší tak autem. Když jsem přišla ke vstupu do areálu nemocnic, tak neochotný policista, který měl asi chaosu plné zuby na mě ze vzdálenosti dvou metrů před všemi volá jak se jmenujete a jaký máte čas, po zodpovězení mi milostivě dovolí jít dál. Prošla jsme celým areálem mezi kolonou aut a blížila se k testovacímu stanu, tedy spíše průjezdovému stanu pro auta. Kousek před ním stojí další policista, kterého se ptám jak se tady rozlišuje zda je to pro pěší nebo auta. Tentokrát byl velmi slušný a říká mi, že nerozlišuje, pěší si stoupnou vedle stanu a počkají. Ptám se zda je tohle tady běžné a on odpoví, že ano a bývá to i horší. Spodní část areálu připomíná mimochodem staveniště, po zveřejnění fotografie se mě někteří dokonce ptali zda to není v Bangladeši. Postavím se tedy do fronty vedle stanu. Po nějaké době policista zastaví frontu aut a pracovnice testovacího centra na mě volá jak se jmenuji, odpovím ji a ptám se zda chce nějaký doklad třeba kartičku pojišťovny. Odvětí, že ne. Drze přijdu blíž, protože mě vůbec nenapadlo, že by mi chtěli test dělat venku v dešti. Přiběhne sestra v obleku a zašťourá mi na okraji stanu před auty tyčinkou v nose. Sestřička byla aspoň příjemná, ale úroveň mě docela zaráží, ale aspoň jsem nemusela stát na dešti, to maminka s dětmi, která stála za mnou se ostýchala jít pod stan a musela podstoupit test rovnou venku. První co mě napadlo byla hláška premiéra, že jsme historicky nejhorší kraj. Říkala jsme si něco na tom bude, úroveň horší jak v rozvojové zemi, ale nemohou za to občané, ale neschopné krajské vlády. Nejen, že mě oproti zkušenosti s testování z hlavního města zaskočila úroveň, tak mě napadla jaká musí být chybovost údajů v takovém chaosu a vůbec se už nedivím, že pak někdo poukazuje, že si třeba nechal udělat test jinde a jeho výsledek je naprosto jiný.

Výsledek mého testu po karanténě, která trvala 3 dny byl negativní, ale říkám si jaký má tohle smysl. Trasuje se, aby někoho odchytli 3 dny před koncem karantény a nahlásit pozitivní osoba může kohokoli i kdo kolem ní prošel a už to niko nezajím. Likvidujeme ekonomiku pro nic za nic. Testujeme lidi, kteří nemají žádné zdravotní problémy a vesele utrácíme peníze ze zdravotního pojištění a zanedbáváme zdravotní péči, kterou potřebují skuteční pacienti a ne vystopované zdravé osoby hygienickou stanicí a trasovacím centrem 3 dny před skončením karantény, kterým nic není. Předpokládám totiž, že každý člověk je zodpovědný a cítí li se nemocný zůstane doma a nepotřebuje k tomu trasování, které je stejně pozadu. Vir má před námi deset dní náskok a my se ho už téměř rok snažíme dohnat a divíme se, že se nám to nevede, když za ním běžíme s několikadenním zpožděním. Je to však skutečně vir o co tady jde? Mnohým je určitě známo zlaté pravidlo investigativní žurnalistiky: sleduj tok peněz, protože pak je všem jasné kdo vydělá na testování, očkování a likvidaci ekonomiky. Je tedy jen na každém z nás čemu budeme věřit a kam až to necháme zajít.