Ve zkratce řečeno, Koruna Česká považuje veškeré snahy o redefinici manželství na cokoli jiného, než na svazek muže a ženy, za morálně a logicky vadné, společensky zničující a v rozporu s lidem vrozenými etickými principy. A co více, hodnota případného zavedení tzv. stejnopohlavních manželství by byla asi stejná, jako hodnota zákona, který by říkal, že 1+1=3. Pakliže je jakýkoliv zákon v takové míře v rozporu s přirozeným zákonem (na němž je založená celá naše civilizace, neboť bez něj by nebylo možno hovořit o lidských právech), že se pokouší pokřivit zjevnou realitu, žádný člověk není povinen takovýto zákon dodržovat, ba naopak, má mravní povinnost takovýto zákon zcela odmítnout, neřídit se jím a všemi silami usilovat o jeho odstranění. Takovýmto zákonem by byla i případná redefinice manželství v tom smyslu, aby do něj mohly vstoupit i osoby stejného pohlaví.
Manželství není instituce ustanovená státem. Naopak, jde o instituci, jež stát předchází. Již v dobách, kdy ještě nelze o státu hovořit, uzavírali muži a ženy jisté svazky, jejichž účelem bylo založit rodinu, a tedy i přinést život dalším generacím. Manželství lze tak vnímat jako jistou záruku přetrvání rodiny a alespoň v rámci možností stabilního a trvalého prostředí pro život členů této rodiny, včetně výchovy a růstu dětí. Stát tuto instituci pouze přijal, a to za účelem, aby ji ochránil a garantoval záruky, kvůli nimž vznikla. Nijak proto není oprávněn jakkoli měnit její základní prvky.
Ano, je nepochybné, že instituce manželství (stejně jako instituce rodiny, jejímž je manželství základem) prošla v průběhu věků jistým vývojem. Měnila se dělba práce v rodině, vztah rodičů k dětem, počet členů jedné rodiny, kteří žili pospolu, ale nikdy nedošlo k esenciální změně, jako kdo může manželství uzavřít a vytvořit rodinu.
Nikdy, skutečně nikdy, ani v dobách a zemích, které na sexuální vztahy mezi osobami stejného pohlaví hleděly v podstatě benevolentně, jako např. ve starověkém Řecku, neuzavíraly tyto osoby manželství. Důvod je nasnadě. Dva muži ani dvě ženy se nemohou přirozenou cestou stát rodiči. Pohlaví muže a pohlaví ženy se kompatibilně doplňují tak, aby mohl vzniknout nový život. To je primární účel naší sexuality. Že je nám pohlavní život (snad většinou) příjemný, je sice potěšující, ale ve své podstatě to jen podporuje onen primární účel. Samo o sobě z toho nelze vyvozovat nic, a zcela určitě nic o manželství.
Snad nejhlasitější argument zastánců redefinice manželství je, že přeci láska je láska, a není důvod upírat jí osobám stejného pohlaví. Je fascinující, jak tito lidé zcela přesně vědí, co je to láska. Respektive asi mají pocit, že vše, každá příchylnost osob, je láska. To je ovšem veskrze hypertrofované a hloupé pojetí tohoto pojmu. Láska, to znamená mnohem více. Znamená to schopnost sebeobětování se vůči druhému, schopnost snášet s ním dobré i zlé, schopnost předřadit ho před sebe. Ne každá láska musí vyústit v manželství – věříme, že ani názoroví oponenti nebudou tvrdit, alespoň prozatím, že by manželství měli moci uzavírat i sourozenci. A naopak, ani u řady osob, které do manželství vstoupily, nelze asi dopředu říci, zda je mezi nimi láska. Až po řadě let, po absolvovaných krizích a temných nocích, až potom bude v celé kráse zjevné, zdali se dva lidé milovali. Nadto to vůbec nemusí být manželé, ale třeba sourozenci, příbuzní, přátelé apod. Zamilovanost a romantika, to není láska, to je jen (možná) její matný odraz, tak by jí tak nikdo neměl degradovat.
Zastánci redefinice budou pravděpodobně tvrdit, že výše načrtnuté pojetí manželství je již zastaralé. Že dnes již lidé nevstupují do manželství kvůli výchově dětí. K tomu se lze podivit, že pokud tomu tak skutečně je, je otázka, proč bychom měli rozšiřovat tuto instituci, pokud je skutečně v úpadku (přičemž nejnovější průzkumy hovoří o tom, že manželství je i pro současné mladší ročníky významnou hodnotou). A na druhé straně, pakliže lidé vstupují do manželství, aniž by chtěli mít děti, pak si klademe otázku o hodnotě jejich „lásky“, když odmítají její nejhlubší možný výsledek. Nad to, pokud je skutečně rodina v krizi (o čemž by svědčila čísla rozvodů), je zcela nesmyslný názor, že jí nijak neohrozí, že do jejího odvěkého pojetí zasadíme další úder. Asi jako kdybychom konstatovali, že počet vražd je stále vysoký, navzdory tomu, že po věky se snažíme lidský život trestním právem chránit, a proto bychom snížili trestní sazby za vraždu.
Čísla ostatně nijak nepotvrzují, že by stejnopohlavní páry nějak zvláště toužily po oficiálním uznání. Registrované partnerství jich uzavřel pouze zlomek, a žádný průzkum neukazuje, kolik z těchto párů chce žít v manželství. V poslední době pak rovněž narůstá počet osob, které se sice identifikují jako homosexuálové, ale jednoznačně odmítají „boj za jejich práva“, který vedou skupiny jako Jsme fér apod. Přičemž řada takovýchto osob je známa i z historie (jmenujme např. režiséra Franca Zeffirelliho). Nabízí se tak otázka, za koho tyto nátlakové skupiny vlastně mluví.
Ač tato otázka není zcela totožná, logicky spojená je s otázkou tzv. stejnopohlavních manželství také otázka adopcí dětí stejnopohlavními páry, v širším pohledu pak otázka výchovy dětí těmito páry. Ze strany zastánců je často slyšet pohádku o tom, jak je pro děti lepší, pakliže je vychovávají dvě osoby stejného pohlaví, než aby byly v ústavu nebo aby vyrůstaly v nefunkční rodině. Tyto argumenty jsou zcela falešné. Především předpokládají, že stejnopohlavní páry jsou jaksi kvalitativně na vyšší úrovni, což jasně neodpovídá pravdě (před časem proběhla médii hrůzostrašná zpráva o dvou gayích, kteří adoptovali děti, které jim sloužily k uspokojování jejich pohlavních choutek), ostatně, tyto páry se dle statistik rozpadají mnohem častěji než páry heterosexuální. Zároveň nutno říci, že u nás v podstatě nejsou děti, které by byly „volné“ k adopci, a čekaly na vysvobození z ústavů, naopak, páry na adopci čekají velmi dlouhou dobu.
Nelze též pominout otázku výchovy. Stále je aktuální otázka, nakolik může dítě ovlivnit, pokud ho vychovávají dvě osoby stejného pohlaví, a tedy i chybějící mužský či ženský vzor. Ze zahraničí máme velmi rozdílné zprávy, a tato otázka by zcela určitě neměla být rozhodnuta, dokud nebudeme zcela nezpochybnitelně znát možný dopad na děti (ano, zcela stejně negativně může ovlivnit děti, že vyrůstají jen s matkou nebo otcem – je šokující, že někdo to vlastně vykládá jako pozitivní argument pro adopce). Cokoliv jiného je nezodpovědný hazard. Nad to, institut adopce je zde od toho, aby simuloval přirozené vztahy v rodině. Pakliže ho nyní uplatníme na něco, o čem se již dopředu ví, že to přirozené není, je to degradace a politické zneužití tohoto institutu.
Snaha o redefinici manželství je tak spíše samozvaným životním posláním skupinky (jejíž většinu vůbec nemusí tvořit homosexuální osoby) osob, které se rozhodly vyhledávat údajné nespravedlnosti ve světě, který k nim asi není dostatečně citlivý. K tomu pouze podotýkáme, že lidé si prostě nejsou vždy a ve všem rovni. Někteří se rodí jako bohatí, jiní ne, někteří jsou fyzicky atraktivní, jiní ne, někteří mají charisma, jiní ne. Některé tyto nerovnosti můžeme překonat vlastním úsilím, jiná ne. A pokud se bude snažit stát aktivně tyto nerovnosti potlačovat, znovu a znovu vyhledávat skupiny, jež se snad cítí nějak diskomfortně, sklouzne k totalitě. Silně mentálně postižení lidé nemohou volit, třebaže by možná rádi vhodili do urny hlas straně, která by zvýšila příspěvek na péči. A některé osoby nejsou způsobilé uzavřít manželství.
A ještě jedna věc – nechť nikdo netvrdí, že případná redefinice se nijak nedotkne jiných manželských párů. Nikoli, půjde o zásah právě do jejich práv, do instituce, kterou mezi sebou tito muži a ženy uzavřeli s vědomím, že jde o něco zcela mimořádného a exkluzivního, co definuje jejich vztah.
Z výše uvedených důvodů Koruna Česká též považuje za nutné a potřebné, aby došlo k zakotvení ústavní definice manželství jako muže a ženy do ústavního pořádku českého státu. Je smutné, že přišla doba, kdy musíme požadovat i takovouto ochranu zjevné reality.
V Praze dne 27. 2. 2024
Předsednictvo Koruny České
(Monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)
