Za jeden s prvních „cukrbliků“ můžeme považovat zvýšení minimální mzdy, krok, který je přijímán s neskrývaným nadšením velkou částí společnosti, stejně jako levicově smýšlejícími politiky.
Úřadující ministr práce a sociálních věcí František Koníček dokonce označil zvýšení minimální mzdy za slušnost, jež se měla udělat již dávno. Uhranutí tímto krokem dokážu pochopit u veřejnosti, avšak ne u tak zkušených ekonomických matadorů, jakými jsou pánové Zeman, Rusnok či Fischer, kteří velmi dobře vědí, že tímto zálibným gestem kopou do slabin především zaměstnavatele, kteří zaměstnávají ty nejslabší.
Kdo pracuje za „minimum“?
Vezměme to popořádku. Koho se minimální mzda vlastně týká? Zhruba 4 % pracujících, tedy asi 100 000 lidí, kteří vykonávají ve většině nekvalifikované práce, tedy především lidé, kteří jsou velmi těžce zaměstnatelní. Stejně tak za minimální mzdu pracují lidé se zdravotním postižením. Pětistovka se nemusí zdát až tak moc, ale pokud přičteme odvody, už jsme na částce 670 korun, což si každý zaměstnavatel spočítá. V důsledku může docházet k tomu, že pokud si takový zaměstnanec na sebe nevydělá, logicky bude následovat jeho propuštění. Případně začne pracovat „načerno“ bez odvodů na zdravotním a sociálním pojištění. Vždy to bude znamenat jediné, takový člověk se stane klientem úřadu práce a bude pobírat nejrůznější typy sociálních dávek. Nebo takto propuštěné lidi zaměstná pan ministr Koníček, Úřad vlády nebo snad Hrad?
Pozoruhodné je, že ač si někdejší ministryně rezortu práce a sociálních věcí Ludmila Müllerová vetkla do štítu boj s černou prací, byla to paradoxně právě ona, která připravila návrh na zvýšení minimální mzdy. I přes nevoli někdejšího ministra financí Miroslava Kalouska, který s navýšením nesouhlasil, ale poté jej přešel, jelikož dle jeho slov bude mít pramalý makroekonomický dopad. Nejsem ekonomka, ale zajímalo by mne, zda pan Kalousek neopomněl započítat i výdaje na sociálních dávkách, které náš pomyslný propuštěný zaměstnanec bude mít nárok pobírat.
Eskalace napětí
Nemusím snad dlouze připomínat, jaký náhled má na dlouhodobě nezaměstnané a příjemce sociálních dávek většina české společnosti, události v pohraničních částech naší republiky budiž tomu důkazem. A kvůli zvýšení minimální mzdy může napětí dále eskalovat, jelikož se navýší počet nezaměstnaných a problematicky zaměstnatelných.
Abychom nezůstali jen na českém rybníčku, podívejme se, jak je na tom ve vztahu k minimální mzdě Evropská unie. Musím se přiznat, že mne samotnou výsledek překvapil: ve své legislativě má zakotvenou minimální mzdu pouhých 18 z 28 členských států. Mezi těmi bez zákonem zaručené minimální mzdy najdeme státy jako Dánsko, Finsko, Švédsko, Německo či Rakousko. Přitom Dánsko a Švédsko jsou velmi často uváděny levicovými politiky jako příklad dobré praxe v sociální a zaměstnanecké politice.
OZP – konec začleňování do běžného života
Jak jsem již výše zmínila, popsané problémy, ale ve větší míře, potkají osoby se zdravotním postižením (OZP), které mají na běžný trh již tak dost složitý přístup a na tzv. chráněném pracovním trhu jejich práce neponese požadovaný ekonomický výsledek. Bylo by nefér nyní nezmínit fakt, že vládní nařízení, které se vztahuje k minimální mzdě, se netýká příjmu pro OZP, avšak ta byla dorovnána na 8000 Kč 1. 1. 2013 a z vlastní zkušenosti vím, že zaměstnanci a zaměstnavatelé OZP s tím měli obrovské existenční problémy. Nemyslím, že zaměstnanci z řad lidí se zdravotním postižením zůstanou v klidu. Předpokládám, že budou stejně jako v minulosti žádat rovnoprávnost v minimální mzdě. Obávám se však, že pokud jí dosáhnou, přinese fatální následky pro zaměstnavatele na chráněných pracovních místech, tedy v oblasti sociálního podnikání. Pochopitelně nejde o to, že bych handicapovaným nepřála zlepšení platových podmínek, nicméně i v sociálním podnikání platí ekonomické zákonitosti.
Čím hůře, tím lépe?
Co tedy navýšení minimální mzdy přinese? Rozhodně ne vyšší zaměstnanost, rozhodně ne vyšší kupní sílu společnosti a rozhodně ne integraci lidí se zdravotním či sociálním handicapem. Obávám se, že jediné co nastane bude napětí mezi sociálními skupinami, nepochopitelné a krátkodobé zvýšení obliby Rusnokovy vlády a zvýšení platů odborářských bossů, jejichž odměny se odvíjí od násobků minimální mzdy.
Představme si pracovní trh jako žebřík: zvýšením minimální mzdy mu uřízneme několik počátečních stupínků a bohužel ti slabší se bez nich na onen žebřík vůbec nedostanou.
Pětistovka, pro někoho málo, pro někoho moc. Pro koho je to však skutečná pomoc?
