Hrozím se toho, že člověk s tak jasně fašistickými názory se celý rok udržel ve funkci poradce českého premiéra pro zahraničí a lidská práva. A hrozím se těch, kteří svými sympatiemi k Jochovi odhalují svoji ubohost a zneužitelnost.

Jak se zdá, každá doba má své Jochy a jejich příznivce – malinké služebníčky, kteří lidskou důstojnost chtějí srovnat svými důtkami a zakonzervovat ve jménu starých dogmat. Na většinu přihlížejících to působí směšně. Zatím. Směšnost sama o sobě může být totiž i zábavná, pokud ji ovšem předvádí cvičený klaun.  Ale kdo se dnes od srdce zasměje starým filmovým dokumentům, kde směšný chlápek s knírkem něco ječí a dav pod tribunou ho v tranzu zdraví? Na nás, co historii známe, působí tyto záběry jako přízračné výjevy z panoptika a při jejich sledování nás mrazí v zádech. Tím spíš je nepochopitelné, že i po více než sedmdesáti letech  mohou podobná slova a prázdné fráze znít z veřejnoprávní televize. A navíc i někoho fascinovat.

V době, kdy máme dostatek informací díky internetu, v době, kdy vzdělání je dostupnější a je snadnější mít nadhled, v době, kdy jsme obeznámeni s mementem druhé světové války, stěží přijímám, že se najde tolik ubožáků, kteří na prvky veřejně odsouzené ideologie stále slyší. Varováním byl už výrok někdejšího premiéra a předsedy ODS Mirka Topolánka „Neočekávejte ode mě nic jiného než noc dlouhých nožů.“, který nejenže za tento výrok odvolávající se na krvavou akci německých fašistů nebyl veřejností odsouzen a zbaven  funkce, ale byl naopak částí příznivců honorován.

Naše společnost prošla v druhé polovině 20. století množstvím změn. Do slovníku jsme zařadili pojmy jako lidská práva, tolerance, ekologie, rovnoprávnost, ale také třeba kritické myšlení či nadhled. Nedovolme tedy, aby nás svými konzervativními postoji založenými na „tradičních“ hodnotách směšní lidé kategorie Joch vrátili o několik desítek let zpět. Přestaňme jejich směšnost blahovolně přehlížet. Je nebezpečná!

Lenka Procházková