Stejně jako je součástí naší ústavy zákon o tom, že prezident Masaryk se zasloužil o stát, měl by budoucí Parlament odhlasovat zákon informující i naše potomky o tom, že „Premiér Petr Nečas a ministři jeho vlády za součinnosti nečestných poslanců se pokusili ohrozit suverenitu státu, avšak občané České republiky tento záměr zmařili a poslali pachatele před soud.“

Poslanci, kteří půl hodiny po půlnoci 8. listopadu 2012 (v den výročí české porážky na bílé hoře) zvedli ruku pro přijetí zákona o tzv. církevních restitucích, se spoléhají na svou imunitu. Domnívají se, že jejich zrada a zpronevěra nemůže být potrestána, že je navždy kryta jejich dnešním mandátem. Ignorují to, že v demokracii veškerá moc vychází ze svobodné vůle občanů. Zákon, s kterým víc než 80 procent občanů nesouhlasí a je tedy proti vůli drtivé většiny, protože jde proti veřejnému zájmu a ohrožuje suverenitu státu, nesmí vstoupit v platnost, neboť odporuje duchu demokratické ústavy.

Zákon prosazený sto dvěma hlasy, z nichž některé byly získány zastrašováním a jiné výhledem na osobní zisky, zákon, pro jehož prosazení se ODS nestyděla přivolat do Sněmovny i na 6 let odsouzeného korupčníka, je zákon urážející právo, selský rozum a důstojnost českých občanů.

Zákon, který 8. listopadu stvrdilo sto dva pucfleků, popírá vývoj a smysl českých dějin, když Římskokatolické církvi dává moc, kterou neměla ani v Habsburských dobách temna.

Jsou období, kdy čas běží rychleji než jindy a události se kupí jedna na druhou. Očekávané prezidentské veto na chvíli sice zbrzdí neblahý vývoj, ale my nemůžeme věřit, že před následným (konečným) hlasováním Sněmovny se poslanec Pekárek, souzený za korupci, vzdá mandátu a přijde za něj čestný náhradník. Nemůžeme věřit ani tomu, že se na seznamu dnešních pachatelů najde ještě jeden člověk, který v poslední vteřině a bez předchozího varování bude hlasovat proti zradě. Tak velkou statečnost nečekáme, známe přece své papenhejmské a jejich dohlížející kmotry. Nespoléháme ani na poslední instanci - Ústavní soud, že možná odloží platnost zákona, než projedná ústavní stížnost proti němu. I soudci jsou jen lidé a mohou podlehnout různým tlakům…

A tak tu statečnost musíme najít jinde. Sami v sobě, u svých přátel, i mezi těmi, které jsme včera ještě neznali. To co nás spojí a přivede na náměstí našich měst, bych nazvala obranou demokracie. Sama ústava k takovému občanskému jednání vyzývá v případě, že ostatní prostředky selhaly. Nezáleží na tom, zda jsme příznivci té či oné ideologie, nedejme se teď rozdělit, jednejme společně ve společném zájmu. Žádejme demisi vlády, která nás zradila a jejímž jediným pojítkem je touha po kořisti. Žádejme předčasné volby. Vzkažme poslancům, které jsme v roce 2010 v dobré víře zvolili, že jim odebíráme mandát pro vlastizradu. Neprojevujme však své požadavky násilným způsobem, jednejme klidně ale rozhodně. Datum prvního setkání na náměstích je známé, ale nepočítejme s tím, že to stihneme do večera! Spíš se připravme s na to, že léčba vládní hluchoty nám pár dní, možná i týdnů, zabere. Obrňme se trpělivostí a posilňujme se humorem.

Prvním důležitým úspěchem bude, až provládní televize pochopí, že je čas změnit dikci a začít sloužit lidem. Než k tomu přepólování dojde, informujme se navzájem prostřednictvím internetu, posílejme si vlastní videa, která natočíme na našich náměstích, posílejme si i rozhovory a články, suplujme práci redaktorů. Mnozí z nás jsou členy občanských iniciativ a facebookových skupin, takže základní siť je vytvořena. Propojme ji pevněji a s velkou tolerancí, nevytahujme staré řevnivosti, nechtějme soupeřit, spolupracujme.

Nezapomeňme ale, že náš odpor proti špatné vládě a hamižné církvi není veden proti věřícím. Víra v Boha člověka povznáší, na rozdíl od zkompromitované sobecké církve, která člověka zneužívá a přežívá z jeho strachu. Přestaňme ten strach živit. Zakladatel Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk, sám hluboce věřící křesťan a současně velký kritik římskokatolické církve a jejích pokryteckých metod, toužil prosadit odluku církve od státu. Zákonodárství první republiky k odluce směřovalo, ale s ohledem na katolické Slovensko by bylo riskantní ten záměr naplnit. Dnes máme velkou příležitost Masarykovu myšlenku uskutečnit a ponechat Římskokatolické církvi postavení, které si svými skutky zasloužila. Pokud to v budoucnu přispěje k její sebereflexi a obrodě, budeme potěšeni.

Od současné vlády však žádné vnitřní obrození čekat nemůžeme. Zrada zůstane navždy zradou.

Lenka Procházková