HISTORIE LIDSKÝCH PRÁV
Zatímco moderní hnutí za lidská práva se velmi rozšířila v druhé světové válce, lze jejich koncepci vysledovat ve všech hlavních náboženstvích, kulturách i filozofiích. Jak starověké hinduistické právo (Manu Smriti), tak konfucianismus, či Qu'ran a Desatero přikázání nastiňují některá z práv, nyní zahrnutých ve Všeobecné deklaraci lidských práv.
Pojetí přirozeného práva, které zaručuje přirozená práva člověka i přes rozdílné zákony a zvyklosti, lze vysledovat až k starověkým řeckým filozofům, zatímco filozofové osvícenství naznačují spíše společenské smlouvy mezi vládci a poddanými. Světově první buddhistický stát nacházející se v Indii, známý jako Mauryajské impérium, ustanovil světově první sociální systém, včetně vzdělávání a lékařské péče zdarma. Africký koncept Ubuntu je kulturní pohled na to, co to je být člověkem. Ubuntu je africké slovo (ze zulštiny a Xhosa), které se obvykle překládá jako lidskost, nebo také jsem tím, čím jsem, díky lidem okolo mne. Podle tvrzení https://www.ubuntulinux.org je "Ubuntu" staré africké slovo, které znamená "lidskost ostatním". Ubuntu také znamená "Jsem tím, čím jsem, díky tomu, čím jsme všichni" (viz ubuntu.cz). Ubuntu je ideologie Jihoafrické republiky po apartheidu a vyjadřuje vztahy jedince a společnosti. Volný překlad by zněl jako lidský přístup jednoho k druhému a společnosti vůči jedinci. iným překladem by mohlo být: „Víra v univerzální pouto sdílení, které spojuje celé lidstvo“. Člověk s ubuntu je otevřený a přístupný ostatním, ujišťuje druhé, necítí se v ohrožení, když potká schopné a dobré lidi, protože on či ona má sám v sobě jistotu, která pochází z vědomí, že patří do většího celku a že slábne, když jiní slábnou nebo jsou pokořeni, když jsou jiní mučeni nebo utlačováni. – Arcibiskup Desmond Tutu. Na tuto ideologii se nahlíží jako na originální africký koncept a základ africké renesance.
Raná historie lidských práv
I když je známo, že reformy Urukagina Lagashe, nejstaršího známého zákoníku (cca 2350 př.nl), musí nějakým způsobem řešit pojetí lidských práv alespoň do určité míry, nebyl jeho text dosud nalezen. Nejstarší dnes existující právní kodex je Neo-Sumerský kodex Ur-Nammu (ca. 2050 př.nl). Několik dalších souborů právních předpisů bylo také vydáno v Mezopotámii, včetně kodexu Chammurapiho ( kodex Hammurabi, cca 1780 př. nl ), jednoho z nejznámějších příkladů zákoníku. Ten popisuje pravidla a tresty, pokud jsou tato pravidla porušena a dělí je na řadu podsložek jako práva žen, práva mužů, práva dětí a práva související s otroky. Faraon ve starověkém Egyptě (cca 2000 př. n. l.) dával svým podřízeným tyto instrukce : „Když přijde žalobce z Horního nebo Dolního Egypta, ... zajistěte, aby se vše dělo podle zákona, aby byly dodržovány zvyklosti a respektováno právo každého člověka.“
Dekret Kýrose Velikého (dnešní Írán, cca 570 př. n. l) byl sepsán králem Persie a zaručoval lidem právo na svobodu, bezpečnost, svobodu pohybu i některá práva sociální a ekonomická.
Mauryajské Impérium
Mauryajské Impérium ve starověké Indii ustanovilo už ve 3.st BC nebývalé principy občanských práv za vlády Ashoky Velkého. Přijal buddhismu a začal být znám jako "zbožný Ashoka". Během své vlády prosazoval politiku nenásilí (ahimsa) a ochrany lidských práv. Choval se ke svým poddaným stejně bez ohledu na jejich náboženství, politické přesvědčení či kasty. Ashoka definoval hlavní zásady nenásilí, tolerance všech sekt a názorů, poslušnosti rodičům, úctě k učitelům a kněžím, liberálnosti k přátelům, humánního zacházení se zaměstnanci a velkorysosti ke všem. Tyto reformy jsou popsány v Ashókových ediktech.
Magna Charta
Magna Charta byla sepsána v roce 1215 AD v Anglii. Magna Charta je anglický zákoník původně vydaný v roce 1215. Magna Charta byla první dokument z těch, které vedly k právnímu uspořádání ústavního práva dnes. Ovlivnila vývoj zvykového práva a mnoho ústavních dokumentů, jako jsou Ústava spojených států amerických a anglická „Bill of Rights“ neboli Listina práv. Magna Charta byla původně napsána kvůli neshodám mezi Inocencem III, králem Janem Bezzemkem a anglickými barony o právech krále. Nutila krále, aby se vzdali určitých práv, dodržovali určité právní postupy a akceptovali, že jejich vůle je vázána zákonem. Chránila některá práva králových poddaných a ustanovila soudní „habeas corpus ", což je odvolání proti neoprávněnému uvěznění. Pro moderní dobu, je nejdúležitějším dědictvím Magna Charty právě právo habeas corpus. Vyplívající z klauzulí 36, 38, 39 a 40 Magna Charty. Magna Charta také obsahuje právo na spravedlivý proces.
Filozofie lidských práv
Jedna z nejstarších západních filozofií lidských práv je, že jsou produktem přirozeného práva, vyplývajícího z různých filozofických či náboženských důvodů. Jiné teorie si myslí, že lidská práva kodifikují morální chování, které je lidským společenským produktem vyvinutým procesem biologického a sociálního vývoje (dle Davida Humeho). Lidská práva jsou popsána jako sociologický model vlády (sociologická teorie práva a práce Webera). Tyto přístupy jsou založeny na představě, že jedinci ve společnosti přijmou pravidla z legitimní moci výměnou za bezpečnostní a ekonomické výhody – tzv. společenské smlouvy.
Přirozená práva
Teorie přirozeného práva zakládá lidská práva na "přírodní" morálce, náboženském nebo biologickém pořádku, který je nezávislý na přechodném lidském právu či tradici. Socrates a jeho filozofičtí dědici, Platón a Aristotel, vyjádřili existenci přirozené spravedlnosti a přirozeného práva. V nich je Aristoteles často označován otcem přirozeného práva, ačkoliv to dokládá převážně interpretace jeho děl Tomášem Akvinským. Rozvoj této tradice přirozeného práva je obvykle přičítán helénistickému Řecku a jeho filosof. proudu stoicismu. Stoikové položili základ pro soudobé chápání rovnosti a svobody tím, že jejich učení zahrnuje koncepci vrozených práv, na základě nichž jsou lidé součástí téhož světa a mají stejný rozum. Jedinou cestou jak dosáhnout uznání rovnosti všech lidí, byl život v souladu s přírodou. Řecká civilizace má nepopíratelný vliv na formulování základní koncepce lidských práv. V této době se objevují zárodečné formy politických práv jako je formální rovnost občanů (isonomiá), právo hovořit rovnoprávně na sněmu (isegoriá), volitelnost do úřadů, existence opozice, možnost veřejné kritiky apod. Někteří z raných církevních otců se snažili začlenit do té doby pohanské pojetí přirozeného práva do křesťanství. Teorii přírodních zákonů prezentovali Tomáš Akvinský, Francisco Suárez, Richard Hooker, Thomas Hobbes, Hugo Grotius, Samuel von Pufendorf a John Locke. John Locke vpletl přirozené právo do mnoho ze svých teorií a filosofií, zejména do Dvou pojednání o vládě. Belgický filozof práva Frank van Dun je jedním z těch, kteří připravují sekulární pojetí přirozeného práva v liberální tradici. To obsahuje nové formy a sekulární teorie přirozeného práva, které definují lidská práva jako derivát pojmu univerzální lidské důstojnosti.
Společenské smlouvy
Švýcarsko-francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau navrhl existenci hypotetické společenské smlouvy, kde se skupina svobodných jedinců dohodne v zájmu obecného blaha vytvořit instituce, kterými si sami budou vládnout. To odráží dřívější teorie Thomase Hobbese, že existuje smlouva mezi vládou a poddanými – a vedlo k teorii Johna Locka, že neúspěch vlády při zajištění práv je selháním, které odůvodňuje zrušení vlády. Vztah mezi vládou a poddanými v zemích, které provozují anglické zvykové právo vychází ze zástupnictví. V „právu ekvity“ nejsou zástupnické závazky politiků jenom povinnosti dobré víry a loyality, ale také obsahují povinnost dovednosti a schopnosti v řízení země a jejích obyvatel. Původem ze „soudů ekvity“, zástupnický koncept existuje proto, aby se zabránilo těm, kdo mají moc jí zneužívat, tak činit. Zástupnický vztah mezi vládou a jejími poddanými vyhází ze schopnosti vlády ukázat svou sílu. Ve skutečnosti, pokud vláda má moc zrušit veškerá práva, je rovněž zatížena zástupnou povinností chránit takový zájem, protože může těžit z jeho neuplatnění.
Vzájemné právo¨- Zlaté pravidlo
Říká se tak základnímu požadavku Ježíše: »Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. Totéž hlásal Konfucius před 2500 lety. Na tom spočívá celý Zákon i Proroci« (Mt 7,12, srov. Lk 6,31). Tato zásada byla dobře známá ve starověku, zvláště v – židovství. Zlaté pravidlo uvádí, že člověk musí zacházet s ostatními tak jak si přeje, aby bylo zacházeno s ním, principem je, že vzájemné uznávání a respektování práv zajišťuje, že vlastní práva budou chráněna. Tento princip lze nalézt ve všech hlavních světových náboženství jen v nepatrně odlišných formách, a byl zakotvena v "Declaration Toward a Global Ethic" Parlamentem světových náboženství v roce 1993. Různé formy Zlatého pravidla se vyskytují v mnoha kulturách a nelze stanovit, která je původnější. „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe sama. Já jsem Hospodin.“ (Bible, Lv 19,18). „To, co vyčítáš svému bližnímu, sám mu nedělej.“ (Pittakos z Mytilény, jeden ze Sedmi mudrců). „Nedělej druhým, co nechceš aby dělali tobě.“ (Konfucius, Analekta 15,23). „Nečiň jiným, co by tě zlobilo, kdyby učinili tobě.“ (Sókratés). „Nechci sám dělat, co bych na druhém káral, nakolik je to v mé moci.“ (Meandros ze Samu, podle Hérodotos, Dějiny, III, 142). „Cokoli je ti proti mysli, nečiň ani druhým.“ (Zoroastrický spis Šajast-na-Šajast, 13,29). „Člověk se nemá vůči druhým chovat způsobem, který je mu samému proti mysli. To je jádro vší morálky. Všechno ostatní plyne ze sobecké žádostivosti.“ (Mahábhárata. Anušasána parva, 113,8). „Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň. To je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář.“ (Talmud, Šabbat 31a). „Co si přeješ pro sebe, přej i druhým, a co si nepřeješ, nepřej ani jim.“ (Mohamed, Ahmad Ibni Hanbal, 7. stol.)
Kritika Zlatého pravidla
Zlaté pravidlo je praktická zásada a patří spíše do oblasti osvědčené „moudrosti“ než filosofie v pravém slova smyslu. Kritiky jsou v zásadě dvojího druhu: Detailní námitky hledají spíše výjimečné situace, kdy Zlaté pravidlo selhává. Tak řada autorů namítala, že lidé mohou mít velmi různé představy žádoucího a kdyby je aplikovali na druhé, mohli by se mýlit. Jiní poukazovali na odlišnost společenských postavení a rolí : policista by podle nich nemohl uložit pokutu, protože si sám nepřeje být pokutován. To je nedorozumění. Zlaté pravidlo se týká lidských, nikoli služebních a administrativních vztahů. Zásadní kritiku vyjádřil Kant : zlaté pravidlo je podle něho čistě empirické a nemůže být pro všechny závazné. To se Kant pokusil napravit svým kategorickým imperativem, který předpoklad shodnosti lidských přání obsahuje v daleko silnější podobě : mám jednat tak, abych si mohl přát, aby se princip mého jednání stal obecným zákonem pro všechny.
Jiné teorie lidských práv : Filozof John Finnis tvrdí, že lidská práva jsou odůvodněna z důvodu jejich instrumentální hodnoty při vytváření nezbytných podmínek pro lidské bytí. Zájmová teorie zdůrazňuje povinnost respektovat práva jiných osob na základě vlastního zájmu.
Dobytí Ameriky v 16. století Španěly vyústilo v debaty o lidských právech ve Španělsku. Diskusi v letech 1550-51 mezi Las Casases a Juan de Sepúlveda Ginésem na Valladolidu byla pravděpodobně první diskusí na téma lidských práv v evropských dějinách. Několik evropských filozofů ze 17. a 18. století, nejvíce John Locke, vyvinulo koncept přirozených práv což je, představa, že lidé jsou svobodní a rovní v přírodě. Ačkoli Locke věřil, že přirozená práva byla odvozena z božství, protože lidé jsou výtvory Boží, jeho myšlenky byly důležité ve vývoji moderního pojetí práv. Lockova přirozená práva neuplatnila občanství, ani právo státu, ani nejsou nutně omezena na jednu konkrétní etnickou, kulturní nebo náboženskou skupinu. V století 18. došlo ke dvěma velkým revolucím: ve Spojených státech (1776) a ve Francii (1789). Virginia Declaration of Rights 1776 zřizuje řadu základních práv a svobod. Později United States Declaration of Independence zahrnuje pojetí přirozených práv a uvádí, "že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou nadáni určitými nezadatelnými právy, mezi něž patří život, svobodu a hledání štěstí." Podobně francouzská Déclaration des droits de l'homme et du citoyen definuje sadu individuálních a kolektivních práv lidí. Ty dle tohoto dokumentu jsou považována za univerzální – a to nejen u francouzských občanů, ale u všechny lidi, bez výjimky. Koncem 18. století se v důsledku společenských zvratů na území USA a Francie objevují dokumenty, které obsahují ucelené koncepce lidských práv. Prvním takovým dokumentem je Virginská deklarace z 12. června 1776, ve které se stanoví, že všichni lidé jsou od přírody stejně svobodní a nezávislí a mají vrozená nezadatelná práva jako je právo na život a svobodu, jsou jim přiznány prostředky k nabytí a držení majetku a k dosažení štěstí a jistoty. V stejném roce dne 4. července dochází k vyhlášení nezávislosti USA a bylo přijato Prohlášení nezávislosti, které vzniklo pod vlivem anglické a francouzské filozofie a v souladu s přirozenoprávní teorií přiznávalo jedinci určitá vrozená a nezcizitelná práva. V jejím textu nalezneme i právo na povstání proti nespravedlivé vládě. V roce 1789 dochází ve Francii k revoluci a v témže roce dochází k přijetí Deklarace práv člověka a občana. I zde lze vypozorovat nesporný vliv přirozenoprávní teorie i inspiraci v dokumentech USA. Podle čl. 1 se lidé „rodí a zůstávají svobodní a rovnoprávní“. V čl. 2 je vytyčen cíl společenského zřízení, kterým je „zachování přirozených a nepromlčitelných lidských práv, tato práva jsou svoboda, vlastnictví, bezpečnost a odpor proti útlaku“. Od 19. století dochází postupně k vypracování katalogů práv a svobod v ostatních státech Evropy a v ústavách těchto státu dochází ke garanci občanských (chrání jedince před zásahy státní moci) a politických práv (umožňují jedinci možnost podílet se na veřejné správě). Od 1800AD do první světové války. Filozofové, jako je Thomas Paine, John Stuart Mill a Hegel rozšířili téma univerzálnosti v průběhu 18. a 19. století. V roce 1849 Henry David Thoreau psal o lidských právech v pojednáních „On the Duty of Civil Disobedience“ , který později ovlivnil mnoho myslitelů v oblasti lidských a občanských práv. Někdy v té době se začal používat pojem lidská práva. Ta se ale nevztahovala na všechny. Podle teorií se vztahovala na ty kdo byly občany podle kriterií buržoazie. Na ty, kdo se uživili prací nebo rentou. Takže se nevztahovala na občany nemajetné, námezdně pracující, otroky, ženy. V případě žen se právo opíralo také o názor křesťanství, že žena je podřízena muži. I tak je zde vidět pokrok, protože původně se práva vztahovala ve středověku na městské obyvatelstvo a postupně se rozšiřoval okruh lidí na které se vztahovaly. Postupně se práva rozšiřovala také na zmíněné okruhy osob.
Založení Mezinárodního výboru Červeného kříže: 1864 Lieberův zákoník a první z ženevských konvencí v roce 1864 položili základy mezinárodního humanitárního práva, které se dále rozvíjelo v souvislosti se dvěma světovými válkami, jež následovaly. Liga národů byla založena v roce 1919 při jednání o Versailleské smlouvě po skončení první světové války. V její Listině byl zakotvený mandát k podpoře mnoho práv, které byly později zařazeny ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Společnost národů založena jako agentura Ligy národů, a nyní součástí OSN, Mezinárodní organizace práce také měla mandát prosazovat a chránit určitá práva, později obsažení v UDHR: "Prvotním cílem ILO (Mezinárodní organizace práce) dnes je podporovat příležitosti pro ženy a muže získat slušnou a produktivní práci v podmínkách svobody, spravedlnosti, jistoty a lidské důstojnosti. Mezinárodní ochrana lidských práv vystoupila do popředí v souvislosti s druhou světovou válkou. Během druhé světové války se požadavek mezinárodní ochrany lidských práv objevil v několika dokumentech:
1. Atlantická charta z roku 1941
2. Deklarace spojených národů z roku 1942
3. Postupimská dohoda z roku 1945
Ženevské konvence vznikly mezi lety 1864 a 1949 jako výsledek úsilí Henryho Dunanta, zakladatele Mezinárodního výboru Červeného kříže. Úmluvy chrání lidská práva jednotlivců zapojených do konfliktů, a navazují na Haagské úmluvy z let 1899 a 1907, které jsou prvním pokusem mezinárodního společenství o vymezení válečného práva. Navzdory prvnímu formulování před druhou světovou válkou, byly úmluvy revidované v důsledku druhé světové války a přijaty znovu mezinárodním společenstvím v roce 1949.
Ženevské úmluvy jsou:
První Ženevská úmluva "o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli" (poprvé přijata v roce 1864, poslední revize v roce 1949) Druhá Ženevská úmluva "o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři" (poprvé přijata v roce 1949, nástupce 1907 Haagské úmluvy X) Třetí Ženevská úmluva "o zacházení s válečnými zajatci" (poprvé přijata v roce 1929, poslední revize v roce 1949) Čtvrtá Ženevské úmluvy "ve vztahu k ochraně civilních osob za války" (poprvé přijata v roce 1949, založena na části 1907 Haagské úmluvy IV) Kromě toho existují další tři pozměňovací návrh protokolů k Ženevské úmluvy: Protokol I (1977): dodatkový protokol k Ženevským úmluvám ze dne 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů. Ke dni 12. ledna 2007 ji ratifikovalo 167 zemí. Protokol II (1977): dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 a vztahujících se k ochraně obětí ne-mezinárodních ozbrojených konfliktů. Ke dni 12. ledna 2007 ji ratifikovalo 163 zemí. Protokol III (2005): dodatkový protokol k Ženevským úmluvám ze dne 12. srpna 1949 o přijetí dalšího rozlišovací znaků. Ke dni 20.května 2008 jí ratifikovalo 28 zemí a podepsalo, ale dosud neratifikovalo dalších 59 zemí Všechny čtyři konvence byly naposled revidovány a ratifikovány v roce 1949 na základě předchozích revizí a částečně na některých z Haagské úmluvy z roku 1907. Později konference doplnila ustanovení zakazující určité metody válčení a řešení otázek občanských válek. Mezinárodní výbor Červeného kříže je řídícím orgánem Ženevské konvence.
Všeobecná deklarace lidských práv
Všeobecná deklarace lidských práv (UDHR) je nezávazné prohlášení, která přijalo Valné shromáždění OSN v roce 1948. UDHR vyzývá členské národy, aby podporovaly řadu lidských, občanských, hospodářských a sociálních práv, tvrdíc že tato práva jsou "základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě". Toto prohlášení bylo první mezinárodní právní snahou omezit chování států a tisku povinností vůči svým občanům po vzoru duality práva-povinnosti. "... Uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezadatelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě " UDHR byla koncipována členy Komise pro lidská práva, s Eleanorem Rooseveltem jako předsedou, který začal projednávat Mezinárodní listinu práv v roce 1947. Členové komise se na začátku nemohli dohodnout na podobě tohoto zákona o právech, a zda a jak by mělo být vykonáno. Komise přistoupila ke koncepci UDHR a doprovodných smluv, ale UDHR se rychle stala prioritou. Kanadské profesor práv John Humprey a francouzský právník Rene Cassin byli zodpovědní za většinu mezinárodního výzkumu a strukturu dokumentu, respektive, kde artikly byly interpretačními prohlášeními o obecných zásadách preambule. Dokument byl Cassinem strukturován aby zahrnoval základní principy důstojnosti, svobody, rovnosti a bratrství v prvních dvou článcích, následovaných postupně právy vztahujícími se k jednotlivcům; právy jednotlivců ve vztahu k sobě i ke skupinám, duchovními právy, veřejnými a politickými právy a hospodářskými, sociálními a kulturními právy. Poslední tři články definují, práva v rámci limitů, povinností a sociálního a politického řádu, ve kterém mají být realizována. Některé části z UDHR byly prozkoumány a napsány komisí mezinárodních expertů v oblasti lidských práv, včetně zástupců ze všech kontinentů a všech hlavních náboženství, a vychází z konzultací s vůdci jako Mahatma Gandhi. Zařazení obou občanských a politických práv a hospodářských, sociálních a kulturních práv, bylo založeno na předpokladu, že základní lidská práva jsou nedělitelná a že různé typy uvedených práv jsou neoddělitelně spojeny.
Některé světové oblasti si vytvořily vlastní systémy ochrany lidských práv, které fungují
vedle systému OSN. Tyto regionální instituce dnes existují v Evropě, v Severní i Jižní
Americe, v Africe a v arabských státech, ale v asijsko-tichomořské oblasti zatím nikoli.
Většina zemí z této oblasti ratifi kovala hlavní smlouvy a úmluvy OSN, a tím potvrdila
svůj souhlas s obecnými principy a zavázala se k dodržování mezinárodních zákonů na ochranu lidských práv. Africká charta o lidských právech a právech národů vstoupila v platnost v říjnu roku 1985 a ratifikovalo ji více než čtyřicet států. Je zajímavá tím, že klade důraz na odlišné aspekty než smlouvy přijaté v jiných částech světa : na rozdíl od evropských a amerických úmluv pokrývá vedle občanských a politických práv také sociální, ekonomická a kulturní práva; kromě individuálních práv pamatuje také na kolektivní práva národů;
uznává, že lidé mají kromě práv také povinnosti, a vyjmenovává konkrétní povinnosti, které mají jednotlivci vůči své rodině, společnosti, státu a mezinárodnímu společenství. V arabském světě je v současné době ustavena regionální komise pro lidská práva s omezenými
pravomocemi. Arabské státy schválily Arabskou chartu o lidských právech, na
jejímž základě vznikne regionální systém právní ochrany. Podobně jako Africká charta obsahuje tento dokument vedle občanských a politických práv také oblast práv sociálních a ekonomických a rovněž seznam „kolektivních práv arabského národa“. Objevily se požadavky na založení podobného systému v asijsko-tichomořské oblasti, ale zatím nebyla přijata žádná formální dohoda. Setkání nevládních organizací z tohoto regionu v roce 1993 vyústilo ve formulaci Bangkokské deklarace nevládních organizací o lidských právech, která uvádí : „Můžeme se učit od různých kultur z pluralistické perspektivy... Univerzální lidská
práva jsou zakořeněna v mnoha kulturách. Potvrzujeme univerzální základ lidských práv,
která poskytují ochranu celému lidstvu.
Vývoj pojetí lidských práv na území ČR
Prvními průkopníky tzv. lidskoprávního myšlení byli učenci z předhusitského období, kteří vystupovali jako kritici církve a tehdejší feudální společnosti. Mezi významné představitele tohoto období patří např. Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Tomáš ze Štítného. Pro tyto učence bylo typické, že hlásali nápravu společnosti a změny církevních poměrů. Objevuje se první požadavek na svobodu – svobodné hlásání slova božího, tento požadavek vznesl jako první Jan Milíč z Kroměříže. Nejvýznamnější osobnost této doby, Jan Hus se zasloužil o rozsáhlé rozšíření reformačních myšlenek směřujících ke změně středověké společnosti a zejména poměrů uvnitř samotné církve, která v té době zastávala hlavní mocenskou pozici. Základní znaky reformačních myšlenek byly zakotveny roku 1420 v dokumentu Čtyři artikuly pražské, jednalo se o svobodu kázání, příjímání podobojí (rovnost křesťanů a zrušení výsad kněží), zbavení církve světského majetku a moci a trestání hříchu bez ohledu na postavení hříšníků. Další významnou postavu v období husitství představuje Petr Chelčický, který se vyznačoval tím, že odmítal násilí, nesouhlasil s husitskými válkami, kritizuje soudobé společenské poměry a prosazuje spravedlnost a sociální rovnost. Na Chelčického odmítaní násilí navázal později J. A. Komenský. Svým dílem se snažil o harmonizaci světa, hájí představy o rovnosti lidí bez ohledu na jejich majetek pohlaví. Jako nástroj k docílení lepšího světa preferuje vzdělání, které má být všem dostupné. Společenský pokrok, který sebou přinesla atmosféra v 19. století, dává prostor českým humanistům k formování svých myšlenek o představách uspořádání společnosti, postavení jedince a především o úloze českého národa v habsburské monarchii. František Palacký ve svém díle vyzdvihuje český národ a dává tím podnět k požadavkům, které směřují k sebeurčení národa v rámci monarchie. František Ladislav Rieger se zasloužil o další posun českého humanitního myšlení tím, že se podílel na zpracování návrhu všeobecných občanských práv podle vzoru francouzské Deklarace práv člověka a občana. V materiálním vyjádření se některá práva postupně objevovala napřed v Rakouskem všeobecném občanském zákoníku a později v ústavách.
Dělení základních lidských práv a svobod je možné z více pohledů
Klasifikace základních práv a svobod – obecně
Základní práva a svobody mají přes své základní vlastnosti rozdílný režim působení a rozdílnou povahu. Existuje značné množství klasifikačních kritérií, která se rozvíjela postupně s vývojem základních lidských práv. Klasifikační kritéria jsou založena především na generační posloupnosti, předmětu úpravy, obsahu, formě ústavního zakotvení, subjektech, adresátech, právních pramenech atd.
a) Klasifikace podle generací
Jedná se o historický pohled na to, jak se postupně základní práva a svobody zapracovávala do právních řádů. Práva první generace mají svůj původ již v 17. a 18. století a jsou to základní lidská práva a svobody (právo na život, osobní svobodu, zákaz nucené práce), politická práva a práva na soudní ochranu. Práva druhé generace hospodářská, sociální a kulturní jsou spojená s rozvojem dělnického a křesťanskosociálního hnutí koncem 19. a počátkem 20. století. Třetí generace bývá označována jako práva solidarity, lze sem zařadit právo na mír, na zdravé životní prostředí, na rozvoj, na informaci, na společné dědictví lidstva apod. Vyskytují se i názory, které klasifikaci podle generací odmítají, např. F. Sudre, podle něhož je třeba odmítnout třídění lidských práv do tří skupin a to z toho důvodu, že členění lidských práv navozuje dojem, že práv první a druhé generace bylo již dosaženo a vzbuzují představu, že patří již prehistorii lidských práv.
b) Klasifikace podle pramenů a změnitelnosti
Podle této klasifikace rozčleňujeme základní práva svobody na ty, která jsou obsažena v Ústavě ČR, v Listině a v mezinárodních smlouvách. Státní moc je základními právy vázána bez ohledu na to v jakém pramenu se nacházejí a to z toho důvodu, že jsou ústavně zaručena. Dále je zde možné sledovat možnost změnitelnosti základních lidských práv, přičemž z hlediska ústavního pořádku ČR jsou tato práva podle čl. 1 Listiny nezrušitelná, preambule Listiny hovoří o jejich neporušitelnosti. Z toho vyplývá, že základní práva mohou být měněna nebo doplňována, ale jen pokud tím není změněna jejich podstata. Toto pravidlo vyplývá z čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR, který stanoví, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Pokud jde o mezinárodní smlouvy ČR, může jedině takovou smlouvu vypovědět a přestat být její smluvní stranou. Mezinárodní smlouvy nelze měnit smluvní stranou vůbec. Při přístupu k nim je možné učinit výhradu, což státy k těmto smlouvám běžně provádějí. Např.: k Mezinárodnímu paktu a občanských a politických právech přistoupilo do roku 1985 92 států, z nichž 39 vzneslo 127 výhrad, nejčastěji k čl. 10 (práva vězňů a obviněných) a k čl. 14 (pravidla řízení před soudy)
c) Klasifikace podle statusu
Vychází z díla G. Jellineka, Soustavy subjektivních veřejných práv. Členění základních práv spočívá v tom, že se jedinec nachází v několika polohách (statusech), které souvisí s jeho příslušností ke státu. Z těchto poloh vyplývají nároky, jež jsou označována jako subjektivní veřejná práva. Podle těchto statusů lze základní práva a svobody klasifikovat jako: 1) status negativní (status libertatis) spočívá v zajištění autonomních prostor kde je vyloučen zásah státní moci, tato práva mají jedince chránit před intervencí státu do jeho individuální svobodné sféry. 2) status pozitivní (status civitatis) představuje nárok na plnění ze strany státu, stát přiznává jednotlivci právní způsobilost k využívání státních institucí v podobě pozitivních nároků jako je státní občanství, právní rovnost. Stát se nemá něčeho zdržet, ale nýbrž má něco poskytnout, např. oblast sociálních práv. 3) status aktivní (status aktivního občanství) vyjadřuje účast občanů na státu samotném (např. volební právo). 4) status pasivní (status subiectionis) zahrnuje určité základní povinnosti jednotlivce vůči státu, není tedy možné být pouhým příjemcem práv a svobod, ale existují i určitá omezení ve formě určitých plnění ve prospěch státu. 5) status relativní, který zajišťuje rovné zacházení s jednotlivci před zákonem a před soudy a bez jakékoliv diskriminace.
d) Klasifikace podle možnosti omezení nebo derogace
Za určitých okolností může dojít k omezení nebo k pozastavení výkonu jednotlivých práv (např. při ochraně veřejného pořádku, existenci veřejného nebezpečí, které ohrožuje život národa). Aby mohlo dojít k omezení nebo k derogaci základních práv, musejí být splněny zákonem nebo mezinárodní smlouvou stanovené podmínky (např. již zmíněná ochrana veřejného pořádku, přičemž zásah do základních práv musí být stanoven zákonem, být nezbytný a směřovat k legitimnímu cíli). Existuje skupina základních práv, do nichž nelze za žádné situace zasahovat, jedná se o tzv. nedotknutelná práva. Mezi tato práva patří vždy, vezmeme-li v úvahu průnik celosvětové úpravy a regionálních úprav na evropském a americkém kontinentě, právo na život, právo nebýt mučen ani podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení, právo nebýt držen v otroctví ani v nevolnictví, právo na zákaz zpětné účinnosti trestního zákona.
e) Klasifikace podle subjektů a adresátů
Základní práva lze rozdělit také podle toho, zde se vztahují na všechny subjekty nebo na určité skupiny osob (práva občanů, cizinců, žen, mladistvých apod.).
1. Podle generací : první generace, proklamována již v 18. století, jsou to individuální práva, např. právo na život, osobní svobodu, vlastnické právo, právo na soukromí, druhé generace, politická práva plně, tj. bez dřívějších omezení, byla přijata až na přelomu 19. století – např. volební právo, třetí generace, sociální, hospodářská a kulturní práva, rozsáhleji prosazována od 20. – 30. let 20. století, a zvláště po 2. světové válce, např. Evropská sociální charta, čtvrté generace, uznáno např. právo na příznivé životní prostředí, ochrana před zneužitím informací, ochrana osobní integrity a další od 70. let 20. století.
2. Podle subjektu, všem × pouze občanům × pouze slabým subjektům, kolektivní × individuální
3. Podle povahy, absolutní, to jsou například základní práva a svobody, ty mají povahu absolutních subjektivních práv veřejného charakteru, stát má povinnost nezasahovat do těchto práv (non facere)1), relativní, např. sociální práva, jejich meze jsou určovány zákony a podzákonnými předpisy, mají povahu relativních subjektivních práv veřejného charakteru – přesně stanovené povinnosti státu vůči těm, kterým náleží sociální práva (dare, facere)2)
4. Podle účelu úpravy
hmotněprávní × procesněprávní
5. Podle oblasti, druhu, resp. podle zařazeni v Listině
základní lidská práva – osobní nedotknutelnost a duchovní svobody (hlava druha, oddíl první)
politická práva (hlava druhá, oddíl druhý)
práva národnostních a etnických menšin (hlava třetí)
hospodářská, sociální a kulturní práva (hlava čtvrtá)
právo na soudní a jinou právní ochranu (hlava pátá)
Právo je zpravidla „nárokem vůči státu, který tato práva má zaručit a blíže upravit“ svoboda představuje „sféru autonomie člověka, do které nemá nikdo zasahovat, leda na základě zákona a v ústavních limitech.“ Negativní status práv = charakteristický pro vyjádření svobody člověka ve státě a jeho autonomie vůči státu.Podstatou tohoto pojetí je, že se stát musí zdržet zásahů do určitého statusu občana. Pozitivní status práv = vyznačuje se tím, že občan (člověk) má právo na určitá plnění od státu, stát je povinen určité právo zaručit, poskytnout ochranu, nepostačí jen, aby se zdržel zasahování do statusu jednotlivce. Základní práva a svobody, vznikaly společenským konsensem. preambule Listiny chápe práva v ní obsažená jako přirozená práva (“… uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana…“), významově suprapozitivní, tj. vždy mají být respektována státem. Název Listina základních práv a svobod značí, že všechna práva a svobody v ní obsažena lze považovat za základní X neexistuje jednoznačný výklad, ale pojem „základní“ značí, že se nejedná o všechna práva a svobody, jimž právní řád ČR poskytuje ochranu, ale může jít buď o práva a svobody, které jsou nejvýznamnější nebo o ty, které představují základ (jsou zdrojem) pro práva a svobody další. základní práva a svobody nemají temporální počátek ani konec, stále existují, na rozdíl od člověka jsou věčná. Zákonodárce je člověku jen deklaruje, zaručuje, základní lidská práva a svobody vychází z jusnaturální presumpce, že jistá přirozená práva (př. právo na život, svobodu, důstojnost,…), jsou konkrétnímu člověku daná pouhým narozením, jako celek jsou podle čl. 1 LZPS, nezadatelná (člověk se svých práv a svobod člověk nemůže vzdát ve prospěch někoho jiného, nemůže je nikomu postoupit a nemohou být pominuty), nezcizitelná (= nemohou být jednotlivci žádným způsobem odňaty. Jakákoliv smlouva, která by tomu odporovala, by byla nulitní), nepromlčitelná (= člověk se jich může dovolat vždy – a to i v případě, že je dlouho nevyužíval ani neuplatňoval), nezrušitelná (= žádný státní orgán je nemůže legitimně odebrat, nemohou být zrušeny žádným právním předpisem, ani žádným aktem mezinárodního práva), takovéto pojetí lidských a občanských práv patří k podstatným náležitostem demokratického právního státu (čl. 9/2 Ú). Nejedná se o práva neomezitelná. Omezena mohou být pouze zákonem, a v mezích stanovených Listinou, přičemž musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 2 a 4 LPS), a to ze dvou důvodů. Když je to nezbytné pro výkon a ochranu jiných základních práv, z důvodu ochrany veřejného zájmu.
Základní práva jsou v Německu obsažena ve spolkové ústavě a v některých zemských ústavách. V ústavě jsou obsažena především ve stejnojmenné části I. (články 1 až 19). Kromě základních práv je ústavní soud oprávněn i k ochraně práv obsažených v článcích 20, odst. 4, 33, 38, 101, 103 a 104. Tato práva jsou nazývána grundrechtsgleiche Rechte (se základními právy rovnocenná práva). Kromě toho ústava přiznává ještě další subjektivní veřejná práva, a to právo na samosprávu (čl. 28, odst. 2, věta 1) a právo na samosprávu církví (čl. 137, odst. 3 Výmarské ústavy a čl. 140). V obou těchto případech se nejedná ani o základní práva (kvůli tomu, že nejsou zakotvena v části ústavy věnující se základním právům) ani o práva rovnocenná se základními právy (protože nejsou zmíněna v článku 93, odst. 1, číslo 4a).Základními právy ani s nimi rovnocennými právy, dokonce ani subjektivními právy nejsou Staatszielbestimmungen (státní cíle). Jsou to objektivní hodnotová konstatování ústavy, jež poskytují měřítko k vykládání zákonů, nepřiznávají však občanům žádná subjektivní práva. Příkladem může být ochrana životního prostředí nebo ochrana zvířat (čl.20a). Vedle toho ústava vědomě rezignovala i na uvedení dalších práv, jež by byly jen těžko chráněny soudy, aby nebyl pojem základních práv příliš rozmělněn. Tato práva je možné najít v nejmladších zemských ústavách jako například v berlínské nebo braniborské. Jsou jimi právo na práci, právo na bydlení nebo právo na sport. Tato základní práva mají svůj význam v tom, že by měla být brána v potaz všemi vládami nezávisle na politických programech nebo koaličních dohodách.Též ve většina zemských ústav jsou obsaženy katalogy základních práv, které se vždy nějakým způsobem odlišují od základních práv přiznaných ústavou, ale nikdy nemohou omezit platnost a rozsah ústavou chráněných základních práv (Bundesrecht bricht Landesrecht (Spolkové právo ruší právo zemské), je stanoveno ve článku 31 ústavy). Tato zemskými ústavami garantovaná základní práva zůstávají nehledě k přednosti spolkového práva podle čl. 142 v platnosti do té míry, do níž jsou v souladu s články 1 až 18. Podle okruhu oprávnění se rozlišují Jedermannsgrundrechte (práva každého), jež přísluší každému člověku (chybně označována jako lidská práva, a Deutschengrundrechte (práva Němců) (Staatsbürgerrechte – práva státních občanů Deutschenrechte – německá práva), jež přísluší pouze Němcům. Důvodem tohoto omezení je především vztah k vládě lidu a suverenita lidu). Mezi práva, jež náleží Němcům, spadají shromažďovací právo (čl. 8), spolčovací právo(čl. 9), svoboda pobytu (čl. 11) a svoboda povolání (čl.12) stejně jako v širším smyslu volební právo a přístup k veřejným úřadům. Je třeba zdůraznit, že Němcem tu není pouze ten, kdo má německé státní občanství, nýbrž ten, o němž to stanoví čl. 116, tzv. statusový Němec. Cizinci, kterým nenáleží práva náležící pouze Němcům, se mohou dovolávat do jisté míry ochrany obecné dispoziční svobody (čl. 2, odst. 1), která kvůli větším možnostem omezení dosahuje nižší intenzity. Podle obsahu mohou být základní práva rozlišena na svobody a práva na rovnost.
Na základě teorie statusů mohou být základní práva rozdělena následujícím způsobem :
* Status negativus je právem na nezasahování státu a je klasickou svobodou, jež stanoví hranice možného jednání státu.
* Status positivus je právem, jež zavazuje stát k určitému jednání.
* Status activus je právem na možnost zúčastnění se činností na správě státu.
Základní práva mohou být klasifikována pomocí :
* druhu základních práv
* oprávněných ze základních práv
* okruhu možného uplatnění základních práv
* funkcí základních práv
* způsobu ochrany při porušení základních práv
* možnosti omezení základních práv
Vytváření evropského standardu lidských práv je složitým procesem, na kterém se podílejí různými způsoby různé mezinárodní organizace působící v Evropě. Jde o to, že v rámci členských států EU mohou vedle sebe působit tři, popř. čtyři samostatné systémy ochrany lidských práv: národní systémy (tj. ústavní listiny práv a svobod spolu s ústavním soudnictvím), Charta základních práv EU, systém Rady Evropy (zejm. Evropská úmluva o lidských právech), popř. ještě univerzální systémy ochrany lidských práv (založené smlouvami OSN či Mezinárodní organizace práce). Ze stále větší provázanosti ekonomických zájmů se zájmy jednotlivců vyplynulo, že se Evropský soudní dvůr začal ve své rozhodovací činnosti stále více dotýkat oblasti lidských práv. Teprve později se pojem lidských práv, resp. “základních práv”, jak byl vytvořen judikaturou Evropského soudního dvora, dostal do smluvních instrumentů. To představuje základní rozdíl oproti standardům lidských práv založeným Radou Evropy, které vždy vycházejí ze smluvních textů, i když zejména v případě Evropské úmluvy bývají dotvářeny judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Pojem “základní práva” není zcela bez problémů. Pojem jako první na komunitární úrovni použil Evropský soudní dvůr. Ten se inspiroval zejména německým ústavním právem s propracovanou koncepcí základních práv (Grundrechte). V jiných zemích (a právních či jazykových oblastech) dříve tento pojem nebyl užívaný a dostává se konkurence s pojmy jako “veřejné” či “základní” svobody (libertés publiques, libertés fondamentales) ve francouzské (vnitrostátní) právní terminologii, nebo ještě rozšířenějším pojmem “lidská práva”. Naposledy uvedený pojem má tu výhodu, že není omezen na pozitivně právní úpravu vnitrostátní, ale používá se ustáleně v právních dokumentech i teorii mezinárodního práva, nehledě na jeho zakotvení i v terminologii filozofické a politologické.
Poprvé se pojem “základních práv” dostal do terminologie užívané závaznými smluvními dokumenty v článku 6 Smlouvy o Evropské unii ve znění Amsterdamské smlouvy z r. 1997 (původně čl. F odst. 2 Maastrichtské smlouvy, 1992), podle kterého Unie respektuje základní práva, která zajišťuje Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsaná v Římě dne 4. listopadu 1950, a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné právní zásady Společenství.”Podle nového odst. 1 řečeného článku je Unie “založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod, jakož i právního státu, jež jsou společné členským státům”.Tento výchozí princip nalezl své potvrzení v čl. 7 Smlouvy o EU, který byl vložen rovněž Amsterodamskou smlouvou a dále modifikován Smlouvou z Nice. Jde o ustanovení derogační či sankční povahy, které je určeno pro zcela výjimečné situace. Opravňuje totiž Radu na úrovni hlav států a vlád, aby na návrh jedné třetiny členských států nebo Komise a se souhlasem Evropského parlamentu jednomyslně rozhodla, že “došlo k závažnému a trvajícímu porušení zásad uvedených v článku 6 odst. 1 ze strany členského státu poté, co byla vláda tohoto členského státu vyzvána, aby se k této věci vyjádřila.” Bylo-li učiněno takové rozhodnutí, může Rada rozhodnout kvalifikovanou většinou, že výkon určitých práv, která pro dotyčný stát vyplývají z aplikace této Smlouvy, včetně hlasovacích práv zástupců jeho vlády v Radě, budou pozastavena. Přitom přihlíží k možným dopadům takového pozastavení na práva a povinnosti fyzických a právnických osob. V případě článků 6 a 7 jde o obecnou smluvní vazbu Unie a Společenství k základním právům, nikoliv snad přímou inkorporaci práv a svobod obsažených v Evropské úmluvě o lidských právech. V oblasti práva ES/EU nejsou jediným pramenem základních práv obecné právní zásady, formulované v judikatuře ESD na základě ústavních tradic členských států a Evropské úmluvy o lidských právech. Vedle nich najdeme úpravu v primárním a sekundárním právu ES a dalších mezinárodních aktech (sui generis). Kromě citovaných článků Smlouvy EU jde v rámci primárního práva ES o články 12, 13, 136 a 141 Smlouvy ES, jakož i některá další ustanovení, zejm. o evropském občanství (část druhá Smlouvy ES). Na tuto úpravu navazuje i rozsáhlá sekundární legislativa (směrnice), a to především v oblasti sociálních práv a zákazu všech druhů diskriminace.
Dalším pramenem práv hospodářské a sociální povahy je Charta základních sociálních práv pracovníků (1989), která rozvíjí principy charakteristické pro Evropskou sociální chartu Rady Evropy. Třebaže počet vyhlášených práv je v Komunitární chartě vyšší, nacházejí se seřazena do kapitol, jejichž názvy odrážejí, že jde v podstatě o stejná práva jako v Evropské sociální chartě. Výjimku tvoří právo na volný pohyb, které platí jen pro příslušníky členských států ES, resp. dnešní občany Evropské unie. Z právního hlediska jde o pouhou deklaraci, která není formálně závazným aktem. Přesto ji Evropský soudní dvůr bere v úvahu. Kromě toho se na ni, stejně jako na Evropskou sociální chartu Rady Evropy, odvolává i primární právo, konkrétně čl. 136 Smlouvy ES při stanovení sociálních cílů Společenství a členských států. Již delší dobu byl proto jako nedostatek pociťován chybějící ucelený katalog, který by z různých zdrojů pocházející základní práva (viz výše) přehledným způsobem kodifikoval. Odpovědí se stalo přijetí Charty základních práv Evropské unie. Přípravou tohoto dokumentu byl v r. 1999 pověřen tzv. Konvent. Konečná verze Charty byla slavnostně vyhlášena 7.12.2000 v rámci Mezivládní konference v Nice. Byla přijata ve formě společné deklarace Evropského parlamentu, Rady a Komise. Jde zatím o politickou deklaraci, tj. dokument právně nezávazný. Charta je přesto významným dokumentem, který obsahuje zatím nejrozsáhlejší mezinárodní listinu práv. Zahrnuje nejen práva, která již byla zakotvena dříve, v rámci jiných mezinárodních či evropských instrumentů, ale také formuluje nová práva, která jsou specifická pro seskupení států Evropské unie. Z hlediska struktury se Charta dělí na preambuli a sedm kapitol. V preambuli vyjádřily členské státy své rozhodnutí spojovat se do stále užší Unie a založit prostor svobody, bezpečnosti a práva. Zároveň se tam uvádí nejdůležitější inspirační zdroje, o něž se Charta opírá.Charta se vyznačuje nejen nebývale rozsáhlým katalogem základních práv, ale také jejich novým, a v kontextu mezinárodních lidskoprávních instrumentů neobvyklým tříděním. Na rozdíl od tradičního dělení na občanská a politická práva na straně jedné a práva hospodářská a sociální na straně druhé, které je typické pro většinu mezinárodních smluv o lidských právech, Charta rozčlenila vyhlášená práva do šesti kapitol, nazvaných podle základních hodnot, jež tato práva v sobě ztělesňují, a to: důstojnost, svobody, rovnost, solidarita, občanství a spravedlnost. V tomto smyslu lze konstatovat, že tvůrci Charty se nenechali inspirovat ani formální strukturou starších mezinárodních dokumentů, ani různými teoretickými koncepcemi, které zdůvodňují tři, popř. čtyři generace lidských práv. Naproti tomu je zřejmé, že se Charta inspirovala Evropskou úmluvou, pokud jde o obsahově korespondující základní práva (v kapitolách věnovaných důstojnosti a občanským a politickým svobodám, jakož i v právu na soudní ochranu). Odkaz na Evropskou úmluvu i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva je uveden v al. 5 Preambule Charty.
