Další je ten, že samozřejmě do integrace inkluze spadají také mí pacienti. To jsou děti, které mají třeba nějaké neurologické postižení, mají poruchy hybnosti, a v podsadě jsou zcela mentálně v pořádku. Pokud takové dítě je tedy mentálně úplně v pořádku, jsem všemi deseti pro integraci, pro inkluzi takovýchto dětí.
Ale pokud ty děti mají opravdu to mentálno někde jinde a musím říci, že pedagogicko-psychologické poradny jsou v současné době podle mě ve velkém presu, protože ony se bojí napsat, že dítě má mentální problém, ony napíší: Lehká mentální retardace. To dítě, když vidím v ordinaci, je s těžkou mentální retardací. Oni se bojí, protože by mělo ten glejt, musí do té speciální nebo zvláštní školy, pomocné školy, tak vlastně tyto děti potom v té třídě, když tam budou zaintegrované, tak to nevidím vůbec dobře. Protože pak já tomu říkám průměrnost všude a vlastně kde budou ty chytré děti? Kde je máme? My děláme vždycky prostě velké ústupky na jednu stranu, ta druhá strana mince, ta je někde jinde. Já říkám, kde jsou ty děti, co nás jednou budou živit.
A to by se mělo také zohlednit. Další věc, o které bych chtěla říci, je to, že my máme vlastně zákon, že se musíme všichni vzdělávat. Ano, ale pokud na to vzdělání mám. V mé ordinaci prostě řada pacientů a jejich rodičů absolutně nešťastných odváží děti do jakéhosi zařízení, kde s nimi pracují ti pedagogičtí pracovníci, a ty děti naprosto nevnímají to okolí. Pro ně je to i stres v tom zařízení být. Je velký problém je zbavit té školní docházky. Chodí prostě za mnou, za jinými odborníky, a ti pak musí napsat: Ano, toto dítě je nevzdělávatelné. Ale tak to je. Někteří prostě jsou nevzdělávatelní. Mají těžká mentální postižení, hybná postižení, těžké skoliózy. Tak toto mělo být také prostě bráno v potaz, protože my vyučujeme prostě všechny. A ti učitelé, jak já říkám, skončí na neurolepticích, protože tak to prostě nelze.
Ve třídách je 30 dětí. Když jich budeme mít 10 – 15 integrovaných, kde bude ta výuka? To je prostě taky to, o čem bychom měli hovořit. Já zákon podpořím, protože jsou tam věci, které se mi líbí. Je tam otázka těch tříd, které jsou jakoby přípravné, nejen pro sociálně slabé, ale i pro ty běžné rodiny, které chodí a nemohou tedy ty děti do té přípravky dát. A takových dětí do těch přípravek prostě patří hafo.
Další záležitost je ta, že vlastně v souvislosti s tím, kdy byla otázka, budou speciální školy, nebudou, tak vlastně nastává moment, kdy jsem se setkala s učitelkami, které, protože se bojí, co s nimi bude, učí vlastně na speciální škole, tak si vlastně dodělávaly další pedagogické vzdělání, a to na Univerzitě Jana Amose Komenského, jejíž kauzu známe všichni. Já jsem se tam tedy od nich dozvěděla, od těch paní učitelek, že vlastně v tom prvním ročníku bylo nejprve 600 lidí, kteří byli přijati. V listopadu bylo přijato dalších 300. Takže první ročník této vysoké školy soukromé měl 900 nastoupivších jedinců. Každý z těch jedinců platil 25 tisíc korun za jeden semestr. Takže ptám se, je toto možné? Já vím, že to řešíte, pane ministře, ale prostě nevím, jak se tito lidé teď budou dál vzdělávat, protože pokud je jich 900, a ty ženy mi neměly důvod proč lhát, kdo je bude přezkušovat? Ony mi říkaly, že tam budou nějaké komise, ale jak to všichni zvládnou? Takže toto jsou věci, které by se neměly dít. Měli bychom toto mít asi ošetřené, protože zase nemůžeme mít prostě těch škol soukromých jako máku. Spíš jak šafránu. Nebo by měly prokazovat, že absolventi této školy mají zaměstnání a seženou je vždycky. Tady by mělo být nějaké měřítko. Takže to je, myslím, dost záležitost, která nás bude trápit, protože to je byznys v tomto případě.
A co se týká potravin – zdravých, nezdravých – ve škole, že nemáme určené, co je zdravé, co je nezdravé. Tak zhruba každý z nás lehce víme, co to zdravé je, co to zdravé není. V podstatě pravdou je, že ty děti si to mohou koupit někde jinde, kdekoliv v supermarketu. Můžou si to koupit v Mekáči, ve fast foodu, ale ta škola by měla jít určitým příkladem. Máme dost dětí, které mají diabetes. Ty si tam prostě v tom automatu nakoupí, co chtějí.
