Ale kromě těch pozitivních efektů, které tady také byly zmíněny, jako nějakých ekonomických a dalších, tak to má samozřejmě velké negativní i důsledky. A na ty doplácejí jak jednotlivci, tak vlastně jako celá společnost.
A ty negativní dopady jsou na, nebo my je pozorujeme na různých úrovních. Na té sousedské, na úrovni jaksi obecní nebo obce a pak i na úrovni vlastně celého státu nebo celé společnosti. A co se týká té sousedské úrovně, tak tam bych mohl snad jenom zprostředkovat, mohl bych zprostředkovat zážitky tady lidí, kteří bydlí v Praze. A zážitky majitelů bytů v bytových domech, kde se přihodí to, že máte jeden nebo dva byty, které jsou pronajímány prostřednictvím těch platforem a je to třeba Airbnb, ale jsou to i další. Takový typický příklad, to jsou návraty opilých mladíků z pivních party, kteří jezdí do Prahy různě oslavovat. Nic proti tomu, ale pokud se tohle to děje potom v těch bytech, kde bydlí „normální“... nebo kde bydlí lidé, kteří tam stále bydlí, tak to přináší velké problémy v narušování nočního klidu.
Přestavby bytů. Z normální podlahy udělají dlaždice, aby se to dalo dobře a rychle vytírat, jenomže tam se změní pak podmínky toho, že když tam hází s kuframa, tak je to úplně jinak slyšet, než když je tam normální podlaha. Jsou to takové detaily, ale které pak jako ty lidi opravdu postihují.
Zneužívání služeb ze strany těch, kteří to pronajímají. Například problémy s opady, které jsou v jiném režimu. Dokonce jsou i případy vydírání sousedů „Neprodáte-li nám váš byt, tak vám tady z bydlení uděláme peklo,“ protože samozřejmě pro toho investora je výhodné, aby měl těch bytů v tom daném bytovém domě co nejvíce. Takže lidé opravdu, a jsou to často i starší lidé, mají strach. A problém je v tom, že oni ani sami třeba v rámci toho SVJ to nemohou často řešit, protože někdy ty majitelé těch bytů jsou cizinci a nevyskytují se na území České republiky, takže vlastně je to pro ně neřešitelný problém. Na té úrovni obecní už to zde bylo zmíněno, ale já řeknu, že vlastně obce tím ztrácejí jakousi kontrolu nad svém územním plánováním, jo? Protože jim vzniká někde, v podstatě jim vznikají takové rozptýlené hotely. A oni nemají možnost to žádným způsobem ovlivnit. Takže pak se děje to, že na nějaké městské části se dohadují, jestli povolí, nebo nepovolí někde hotel, oficiálně. Ale mezitím jim tam vyroste 200 jednotek, které slouží pro ubytování. A v podstatě je to ten hotel.
Občanská vybavenost se mění, která více vyhovuje samozřejmě turistům. A zde bylo zmíněno to vylidňování.
No a na státní úrovni samozřejmě to je ta problematika šedé ekonomiky a vybírání vlastně daní. No a dokud se tohle to pronajímání dělo v nějaké, jak bych řekl, minimální formě, tak se to samozřejmě někoho netýkalo, ale já jenom pro zajímavost uvedu, jak se ten problém „zmasifikoval“, jestli to můžu takhle říci. Že třeba v roce 2012 ještě v Praze bylo pronajímáno asi 600 jednotek prostřednictvím Airbnb. V roce 2019 už jich bylo 14 tisíc, těch jednotek. Ta data se velmi těžko získala, k tomu by mělo sloužit tohle to nařízení. Tak, aby o tom byl přehled a státní orgány to, ale přesto to takto někdo spočítal. Tu situaci vyřešil do určité míry kovid na dva roky, ale zase se to postupně vrací jako do těch stejných kolejí. A já jenom ještě zmíním to, jak vlastně probíhala ta debata. Ona už probíhá nějakou dobu. Jednak těmi legislativními návrhy. A v podstatě šlo o to, za prvé v té debatě vyskytovaly se takové dvě zásadní otázky. Jednak jak řešit ty problémy s šedou ekonomikou, to znamená vybírání daní. To nebudu nějak podrobně rozvádět. Ale vlastně šlo o to, jak přimět ty platformy, aby předávaly ty informace státním orgánům, a ty měly kontrolu nad tím, co se děje. A potom, aby mohly také lépe vybírat daně a případně poplatky za turismus.
A toto se vlastně moc nedaří řešit. Už to také zmínila paní senátorka, protože ty platformy to vlastně ignorují. Oni mají sídlo někde jinde, jsou to obrovské podniky, takže to ignorují a vlastně se nedaří to vymáhat. K tomu by mělo sloužit toto nařízení. A v tomto smyslu já ho vlastně kvituji, protože by to mělo umožnit tu vymahatelnost, jelikož se to bude dít na celé úrovni. No a druhou otázkou, kde už nepanuje taková shoda, je, zda a jakým způsobem vůbec regulovat, zda regulovat a potom jakým způsobem regulovat to používání bytů určených k bydlení?
Ale přesto se používají pro to podnikání v oblasti poskytování ubytovacích služeb. Takže zatímco je tady strana, která říká – teď nemyslím politická, ale prostě názory, které říkají, že by se to nemělo regulovat vůbec, protože ten byt někomu patří a může si s tím dělat vlastně jako co chce, protože to je jeho majetek, tak to je jako jeden pohled, od kterého se možná trošku postupně ustupuje. A všichni jako rozumní lidé, kteří vidí, jaké problémy to přináší, tak říkají, že přeci jenom je potřeba to nějakým způsobem regulovat. Pak je tady názor, který říká – ano, potřebujeme vytvořit – a to myslím reprezentuje dnes ministerstvo – potřebujeme vytvořit nějakou právní normu. A já jsem se k tomu také klonil, dokonce mám na stole vytvořený zákon, který by měl regulovat, ale já jsem ho zatím nepředkládal, protože tady je třetí názor, který říká, že ta dnešní právní úprava nebo dnešní platné zákony, a to především tedy stavební zákon, vlastně už dnes jakoby umožňuje regulaci toho fenoménu. Protože říká to, co tady už řekl zase paní senátorka Marvanová, já se omlouvám, že to opakuji, ale tak, aby také nebyla v tom sama, aby bylo vidět, že je nás více, kteří se tím zabývají, že to není věc jaksi jednoho člověka, že to je problém vážný. Tak vlastně ten zákon jasně říká, že byt, který je zkolaudovaný za účelem bydlení, nesmí být a nemá být používán za účelem ubytování. Ubytovacích služeb.
A k tomuhle tomu výkladu už se začínají přiklánět, jednak to takto vyložil ombudsman, to zde bylo řečeno, začíná se – nebo přiklonilo se k tomu výkladu i ministerstvo podle té metodiky. Už jsou některá rozhodnutí i stavebních úřadů, které toto jasně deklarují. Proč já to tady zmiňuji – a tím už skončím, omlouvám se – ve vztahu k tomu nařízení, je dobře, že přichází s tou snahou to ztransparentnit a snahou, aby ty platformy dávaly ty informace. To je dobře. Ale já jsem tam narazil na ten problém toho, že to nařízení zároveň nařizuje státům a jejich orgánům, které si stát určí, to, že ten daný hostitel musí... Ne, takhle, on ne, že nemusí, ale on má právo na to. Čili stát má povinnost ho registrovat v případě, že ten hostitel dá několik údajů. Jako kde bydlí, kolik v té jednotce ubytovává lidí atd. Jsou to takové jako základní údaje. No a teď vzniká ten paradox nebo ten protimluv, kdy nařízení říká – vy máte právo na to se registrovat a stát vám to musí umožnit. Ale zároveň v České republice stavební zákon říká – vy jako byste neměl správně používat ten byt určený k bydlení k poskytování ubytovacích služeb. Mně tohle bylo jako nejasné, jak tohle sladit. Ale možná, že to nařízení v tom článku, teď myslím 4, to řeší, protože tam říká, že se toto nařízení nesmí dotknout vlastně jaksi pravidel pro poskytování ubytování služeb. Tak možná, že tímto je to vyřešeno. A možná, že tímto to osvětlíte. A já končím. Omlouvám se za to, že jsem mluvil poněkud dlouho, ale je to, myslím, problém pro pražské obyvatele vážný. A nejen pro pražské obyvatele. A bylo by fajn a věřím, že v tomto bude ministerstvo komunikovat. A jenom bych chtěl také varovat před tím, co tady říkala paní senátorka. Varovat před tím, abychom nelegalizovali věci, které už jsou legální. A nevytvořili tím ještě větší problém, než vlastně v současné době máme.
