Namísto, aby soudci jasně předstoupili před občany a deklarovali, že zákonné bezpráví musí každý člověk odmítnout v každé době, i když to není snadné a vyžaduje to osobní oběť, tvrdí národu, že jejich podíl na komunistických perzekucích je třeba brát jakoby se nic nedělo, protože oni byli chudáci, kteří jen chtěli soudit a dělat kariéry, a proto museli držet ústa a tu a tam se zpronevěřit spravedlnosti.
Nebyli ani oběti ani chudáci, kteří neměli na vybranou, jak se dnes někteří snaží zcela bez reflexe národu vsugerovat.
Naopak, byli součástí silových složek státu, jako SNBáci a vojáci, kterých se každý bál. Jejich rozhodnutí podílet se na tom všem bylo svobodné.
Jejich sebereflexe postrádající postoj, já nic, já muzikant, je destruktivní nejen vůči jejich stavovské cti a důvěře, kterou do nich lidé vkládají, ale je znevážením obětí komunistické justiční zvůle a všech odvážných lidí, kteří se s nespravedlností jen tak nesmířili a na úkor svých kariér a vlastního prospěchu se proti ní postavili.
Na místo, aby v těchto chvílích jejich špičky předstoupily před občany, omluvily se za nespravedlnost, kterou páchaly, a požádaly je o odpuštění, slyšíme trapné vytáčky a tvrzení, že 35 po revoluci je pozdě na to, abychom se touto věcí zabývali.