Jistě, v každé společnosti je určité procento těch,
co nechtějí nic dělat a snaží se protloukat ze dne na den s tím, že část
z nich využívá či spíše zneužívá sociální systém příslušné společnosti.
Nicméně přesto nelze systém upravovat tak, aby na každého, kdo
potřebuje sociální síť, se okamžitě pohlíželo jako na „vyčůraného
příživníka“. Drtivá většina těch co sociální systém potřebují, jsou
poctiví lidé, kteří se řízením osudu dostali do stavu nouze.
Humanismus, ale i pragmatičnost.
Moderní sociální systém má dva rozměry. První z nich je etický a humanistický. Jde o pomoc člověku v nouzi. O podanou ruku těm, co upadli a sami nemají sílu se znovu zvednout. Jde o elementární lidský soucit vtělený do systému, který řídí stát. Jde i o ochranu lidské důstojnosti uprostřed společnosti. Druhý rozměr je čistě pragmatický. Těm, kteří na to mají, se prostě vyplatí část svých příjmů dávat těm, kteří jsou v hmotné nouzi, protože tímto předcházejí šíření určitých negativních jevů ve společnosti. Jde o druhy kriminality, která má své kořeny – příčiny v lidské bídě. Ten, kdo nemá legální zdroj příjmů, aby se uživil, uživil své děti, případně uspokojil své závislosti (alkohol, drogy, kouření), si začne opatřovat finanční zdroje kriminální činností. Je prokázáno, že když těmto skupinám seberete i tu základní sociální pomoc, stoupne kriminalita. Ve finále zaplatí společnost mnohem více. Prokázalo se to opakovaně na dlouhodobých pozorováních především v USA. Stát sice ušetří něco na sociálních dávkách, ale obratem všichni zaplatí násobky, a to jak osobně, tak i z daní.
Vězení je nejdražší sociální zařízení.
Majetková kriminalita je spojena se značnými individuálními škodami, které zloději způsobí jednotlivcům a navíc stát musí posilovat drahou policii, soudy, věznice, ošetřovat zraněné. Třeba jeden den jednoho vězně v naší věznici vyjde zhruba na tisíc korun, tedy třicet tisíc měsíčně z našich daní. Pokud tedy pětitisícová sociální dávka sníží výskyt majetkové kriminality, tak jsou to dobře investované peníze. Samozřejmě na přítomnosti extrémních sociálních rozdílů a výskytu bídy nejvíce mohou prodělat střední a vyšší střední třídy. Ty mají co ztratit, ale nemají takové příjmy, aby si zajistily soukromou ochranku sebe, svých dětí a svého majetku.
Co se dá dělat?
Je tedy cesta jak snižovat procento těch, co nechtějí pracovat a zneužívají sociální dávky? Určitě neexistuje nějaké zázračné řešení, kdy mávnutím proutku tuto věc úplně vymýtíte. Dlouhodobá cesta je samozřejmě ve výchově dětí k tomu, aby práci braly jako nezbytnou součást svého života. Nemám pocit, že by v tom školy dělaly maximum, co mohou. Krátkodobě je to vazba určitých dávek na vybrané a lehce splnitelné povinnosti – např. zajistit pravidelnou školní docházku dětí rodin příjemců dávek.
Práce pro stát.
Další možností je rozumná míra práce (např. dva dny v týdnu) pro obce a kraje či státní instituce. Obce, kraje a státní instituce by musely nabídnout místa, kde mají nedostatečně pokryté potřeby a dlouhodobě nezaměstnaní (např. více než 6 či 12 měsíců) by dostali dávky tehdy, pokud by tuto minimální povinnost splnili. Dalším zajímavým opatřením by byl přechod vyplácení některých dlouhodobých dávek přes systém čipových karet.
Pomohou čipové karty?
Dlouhodobě nezaměstnaný by dostal osobní platební kartu, kterou by mu úřad práce každý měsíc nabíjel na stanovenou hodnotu. Karta by umožnila nakupovat jen vybrané druhy zboží a služeb potřebných k životu. Potraviny, základní oblečení, nájem, elektřinu… Karta by umožnila nejen limitovat druhy zboží, ale i denní objem plateb tak, aby zajistila jejich průběžné čerpání po dobu celého měsíce. Tímto by se minimálně stěžovala situace, kdy po obdržení dávky ji příjemce propije či prohraje v automatu a děti vyžene zajistit si jídlo drobnou pouliční kriminalitou. Jistě i toto řešení není stoprocentní, ale činilo by zneužívání těžší a přitom zachovává proporce lidské důstojnosti a nevhání jednotlivce do existenčního kouta. O tom by měl Petr Nečas a ministr Drábek přemýšlet a ne oprašovat Gottwaldovská hesla.
Humanismus, ale i pragmatičnost.
Moderní sociální systém má dva rozměry. První z nich je etický a humanistický. Jde o pomoc člověku v nouzi. O podanou ruku těm, co upadli a sami nemají sílu se znovu zvednout. Jde o elementární lidský soucit vtělený do systému, který řídí stát. Jde i o ochranu lidské důstojnosti uprostřed společnosti. Druhý rozměr je čistě pragmatický. Těm, kteří na to mají, se prostě vyplatí část svých příjmů dávat těm, kteří jsou v hmotné nouzi, protože tímto předcházejí šíření určitých negativních jevů ve společnosti. Jde o druhy kriminality, která má své kořeny – příčiny v lidské bídě. Ten, kdo nemá legální zdroj příjmů, aby se uživil, uživil své děti, případně uspokojil své závislosti (alkohol, drogy, kouření), si začne opatřovat finanční zdroje kriminální činností. Je prokázáno, že když těmto skupinám seberete i tu základní sociální pomoc, stoupne kriminalita. Ve finále zaplatí společnost mnohem více. Prokázalo se to opakovaně na dlouhodobých pozorováních především v USA. Stát sice ušetří něco na sociálních dávkách, ale obratem všichni zaplatí násobky, a to jak osobně, tak i z daní.
Vězení je nejdražší sociální zařízení.
Majetková kriminalita je spojena se značnými individuálními škodami, které zloději způsobí jednotlivcům a navíc stát musí posilovat drahou policii, soudy, věznice, ošetřovat zraněné. Třeba jeden den jednoho vězně v naší věznici vyjde zhruba na tisíc korun, tedy třicet tisíc měsíčně z našich daní. Pokud tedy pětitisícová sociální dávka sníží výskyt majetkové kriminality, tak jsou to dobře investované peníze. Samozřejmě na přítomnosti extrémních sociálních rozdílů a výskytu bídy nejvíce mohou prodělat střední a vyšší střední třídy. Ty mají co ztratit, ale nemají takové příjmy, aby si zajistily soukromou ochranku sebe, svých dětí a svého majetku.
Co se dá dělat?
Je tedy cesta jak snižovat procento těch, co nechtějí pracovat a zneužívají sociální dávky? Určitě neexistuje nějaké zázračné řešení, kdy mávnutím proutku tuto věc úplně vymýtíte. Dlouhodobá cesta je samozřejmě ve výchově dětí k tomu, aby práci braly jako nezbytnou součást svého života. Nemám pocit, že by v tom školy dělaly maximum, co mohou. Krátkodobě je to vazba určitých dávek na vybrané a lehce splnitelné povinnosti – např. zajistit pravidelnou školní docházku dětí rodin příjemců dávek.
Práce pro stát.
Další možností je rozumná míra práce (např. dva dny v týdnu) pro obce a kraje či státní instituce. Obce, kraje a státní instituce by musely nabídnout místa, kde mají nedostatečně pokryté potřeby a dlouhodobě nezaměstnaní (např. více než 6 či 12 měsíců) by dostali dávky tehdy, pokud by tuto minimální povinnost splnili. Dalším zajímavým opatřením by byl přechod vyplácení některých dlouhodobých dávek přes systém čipových karet.
Pomohou čipové karty?
Dlouhodobě nezaměstnaný by dostal osobní platební kartu, kterou by mu úřad práce každý měsíc nabíjel na stanovenou hodnotu. Karta by umožnila nakupovat jen vybrané druhy zboží a služeb potřebných k životu. Potraviny, základní oblečení, nájem, elektřinu… Karta by umožnila nejen limitovat druhy zboží, ale i denní objem plateb tak, aby zajistila jejich průběžné čerpání po dobu celého měsíce. Tímto by se minimálně stěžovala situace, kdy po obdržení dávky ji příjemce propije či prohraje v automatu a děti vyžene zajistit si jídlo drobnou pouliční kriminalitou. Jistě i toto řešení není stoprocentní, ale činilo by zneužívání těžší a přitom zachovává proporce lidské důstojnosti a nevhání jednotlivce do existenčního kouta. O tom by měl Petr Nečas a ministr Drábek přemýšlet a ne oprašovat Gottwaldovská hesla.
