Desítky zakuklenců v neprůstřelných vestách, vrtulníky, kolony blikajících vozů. Po zuby ozbrojení policisté přímo v sále sněmovny vedle řečnického pultíku. To vše proto, že bych prý mohl uprchnout. Většině soudných lidí to už tehdy připadalo směšné pro naprostou nepřiměřenost. Byl to však státní zájem, tedy ve skutečnosti jen zájem několik málo psychopatických osob, které si na tom cosi dokazovaly, respektive se snažily dokázat celému národu, jak jsou dobří.

Všechny nás to stálo nemalé peníze. Dnes však můžeme vidět, jaká pozornost je věnována ostraze „obyčejných“ vězňům, byť odsouzeným za násilnou trestnou činnost. Ty v klidu nechají utéct z nemocnice, neboť to vlastně nikoho nezajímá. To není divadlo, které má přinést slávu a povýšení.

Bohužel další smutný důkaz jak fungují naše represivní složky. Pro televizní kamery vláčejí nenebezpečné lidi v řetězech, aby ty nebezpečné nechali často jen tak, bez větší pozornosti. Prostě selektivní spravedlnost, která je známkou totalitních systémů, nebo defektních systémů. Zdá se, že nikomu to nepřipadá divné…