Naše zdraví, zdraví našich dětí a vlastně i
délka našeho života je velice těsně provázána s kvalitou
prostředí, ve kterém žijeme. Tudíž zcela základní lidská
potřeba a lidské právo je právo na čisté životní prostředí.
Zde se právo všech dostává do konfliktu se zájmy těch, kteří
prostředí potřebují k podnikání, tedy vytváření svého
zisku. Typickým příkladem jsou někteří uhlobaroni, co své
zisky získávají v jedné části světa, zatímco sami svůj život
tráví úplně někde jinde, třeba si postaví vilu v první zóně
šumavského parku. Pro místo těžby a zpracování pak zůstane
neúměrná ekologická zátěž a tisíce lidí s podlomeným
zdravím. Podobné příklady můžeme najít v kamionové dopravě
či chemické výrobě, ale i leckde jinde.
Silný stát.
Stát
tedy musí být dost bohatý a silný, aby dokázal chránit základní
zájem většiny před individuálním zájmem. Současně musí umět
rozumně vyvažovat, neboť moderní společnost se samozřejmě bez
výroby a přepravy zboží neobejde. Jde jen o to, hledat neustále
rovnováhu a hlídat, aby výroba a prodej neničily životní
prostředí víc, než je nezbytné z pohledu těch nejmodernějších
technologií. Zde se nabízí i úkol státu hájit zájmy čisté
přírody proti státům uplatňujícím ekologický dumping.
Příkladem budiž Čína. Je pěkné, že dělá laciné výrobky,
ale za jakou cenu? Za cenu sílené kontaminace prostředí a
likvidace statisíců lidských životů přes jejich podlomené
zdraví. To je třeba téma, na kterém by se měly evropské
levicové a středové strany společně shodnout a snažit se
ekologický dumping zohlednit minimálně ve výši cla takového
zboží.
Tvrdé podmínky.
U nás doma však musíme dělat
totéž. Povolovat jen ty typy činností, které jsou šetrné k
okolnímu prostředí. Díky evropské legislativě se to docela i
děje, ale máme málo kvalifikovaných lidí pracujících pro stát
(úředníků), kteří jsou schopni nad dodržováním těchto věcí
bdít. Navíc proti státu stojí velice bohatí lidé se svými
zájmy vyrábět a vydělávat, a to za každou cenu. Tudíž stát
by měl celý systém kontroly a povolování – tedy ekologickou
policii - dobře platit a poskytovat jí výsady policie státní. To
se neděje a ani to nikdo nezamýšlí. Jde o zásadní chybu. Naopak
současná vláda pohlíží na tyto procesy s despektem jako na
činnosti zdržující a komplikující podnikání.
Přírodu
nestvořil člověk.
Další oblastí, ve které nemáme jasno, je ochrana krajinných celků, respektive ponechání částí území svému přirozenému osudu. I Evropané si zaslouží, aby v jejich životním teritoriu byla území, kde člověk do přírody nezasahuje vůbec, a to ať se tam děje cokoli. Je to důležité i z vědeckého hlediska, neboť jinde nejde studovat zcela samovolný vývoj a reakce na různé přírodní stavy (záplavy, orkány, přemnožení kůrovce…). Je nutné hledat konsensus nad rozsahem těchto území tak, aby nezasahovaly do života příliš velkého množství lidí. Zde stát selhává a má tendenci podléhat úzkým skupinovým zájmům a s výmluvou, že bojuje s kůrovcem, nechá celou oblast rozjezdit a zpeněžit. Následně se objeví třeba nějaká plíseň stromů, či jiný druh brouka a příběh se opakuje. Připomíná mi to strategii s ptačí a následně prasečí chřipkou. Vždy se bohulibý argument k vydělávání peněz najde.
Žít v souladu s přírodou.
V neposlední řadě jsou to investice do příjemného životního prostředí v místech, kde se lidé koncentrují. Musíme hledat způsob žití s přírodou a ne ji vytlačovat a nahrazovat betonovou pouští. Zde stojí veřejný sektor opět proti tlaku velkých peněz. Soukromí investoři by zastavěli a zpeněžili každý volný metr. Parky jsou zbytečné, skladovací haly nacpou jednu na druhou. V této disciplíně jednoznačně prohráváme, pokud srovnáme, kolik kilometrů čtverečních bylo zastavěno a na kolika jsme založili nové parky, pak je to zcela jasné. V naší architektuře převažuje snaha pyšně dominovat a přírodu vytlačovat, než aby ukazovala, jak ji lze harmonicky s přírodou provázat a dokonce i kombinovat. Zde by měl stát jít jednak příkladem ve svých investicích a jednak přísněji regulovat plány územního rozvoje.