Vraťme se ale k projevu hlavy státu, otce privatizace a ekonomických změn v 90tých letech. Většinou se bezprostředních komentářů objevuje až moc. Zatím jsem jich moc nezaznamenal. Ono je asi to „dlouhé volno“. Za sebe se bez mučení přiznávám, že jsem nikdy nepatřil mezi ty, kteří v jeho slovech hledali jen to špatné nebo kritizovali jen z principu. Změna je však život. A nemohu být obviněn z opisování.
Pan prezident mj. řekl: I dnes je třeba se učit z historie, z tradic, ze zkušeností a z generacemi ověřených vzorců chování …… pýcha našeho rozumu potřebuje vědomí jistého rámce, v němž se smíme pohybovat …… Společenský neklid je nicméně zřetelný …nedůvěra jedněch společenských skupin vůči druhým je poměrně vysoká … bohatších a chudších, resp. bohatších a těch, kteří se za mluvčí těch chudších hlasitě prohlašují …… Co chybí, je schopnost vzájemně naslouchat racionálním argumentům druhé strany. Připustit například, že ne na všechno v současné ekonomické situaci máme, že ne všechno je nutné dělat hned a že naopak některé kroky nezbytné jsou a udělat se musí – bez ohledu na to, kdo momentálně sedí v opozičních lavicích ……… Krajně nešťastné a mimořádně riskantní je umělé stupňování sociálního napětí jako prostředku politického boje. I kdyby to snad někomu mohlo přinést krátkodobé politické zisky …… zhrubnutí politiky a politiků ……skandalizování politických odpůrců prostřednictvím mediálních denunciací ……
Nejsem politolog a ani netvrdím, že díky preferenčním hlasům získanému poslaneckému mandátu jsem zbaštil veškerou moudrost světa. Jednak je to pitomost a jednak na to tu máme jiné chronicky známé adepty. Co mne tedy v projevu zarazilo? Tvrdé odsouzení postoje současné demokratické opozice „vlády Jeho Veličenstva“ v páně profesorových slovech prostě přehlédnout nelze. Rozhodně to není překvapivé, tedy ani apolitické. Poněkud zarážející, zvláště ve spojení s dalšími body: „pýcha rozumu, naslouchat racionálním argumentům druhé strany, zhrubnutí politiky, mediální denunciace“. Nemám vůbec v úmyslu ješitnou hlavu státu poučovat, ani vládu, poslance či senátory, četné poradce, autory a propagátory reforem minulých, současných i budoucích. Dokonce ani předchozí, nynější, odcházející nebo zhrzené předsedy politických stran a šéfy stranických sekretariátů. Dovolte mi všem těmto mnohdy sebevědomým a sebejistým strůjcům osudu našeho národa v rámci poučení z historie připomenout slova kronikáře Kosmase. Napsal je takřka před tisíci lety, když velmi váhal nad pokračováním své III. knihy. Ta se totiž již neměla zabývat jen historií, ale autorovou současností:
Proč jsem však uznal za dobré upustit od dalšího díla, má svou příčinu. Neboť užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějších lidech nebo časích, nežli abychom mluvíce pravdu – a pravda vždy plodí nenávist – neměli z toho nějakou škodu. Kdybychom se však uchýlili od pravdy a psali jinak, než jak se věci mají, upadli bychom ve výtku pochlebenství a lži, poněvadž jde o poměry obecně známé. Vždyť lidé naší doby, jsouce svlečeni ze ctností, touží být oblečeni samými chválami, a to jest jejich největší pošetilostí, chtít se těšiti z projevů uznání a nečiniti to, co uznání zasluhuje.
Tak tomu však nebývalo u starých. Ti, ač byli chvály velmi hodni, vyhýbali se chválám, po kterých nynější lidé tak touží. A zač se oni styděli, tím se tito dnes honosí. Jestliže bychom skutky takových lidí svědomitě vylíčili……jistě se nevyhneme urážce některých dosud naživu jsoucích osob, lidí novopečených a přitakávačů, kteří v ústech nemají k řeči knížete nic tak nasnadě jako „Tak, pane“, druhý „Tak jest, pane“ a třetí „Tak učiň, pane“. Dříve arci nebývalo tomu tak. Neboť kníže míval v úctě nejvíce toho, kdo pro spravedlnost nastavil štít proti nespravedlnosti a kdo zlé rádce a takové, kteří se uchylovali z cesty práva, zakřikl jediným slovem pravdy. Takových dnes není a nebo jest jich jen málo, a jsou-li, když mlčí, jako by jich ani nebylo.
Přečteme-li si v klidu tyto řádky ve staré češtině, možná pochopíme, proč jsme opět jako stát i společnost tam, kde jsme. Kéž by si to uvědomil i současný „kníže“ Václav, který se dovolává – a v tom s ním souhlasím – poučení z historie a tradic našeho národa. Ono se totiž vůbec nic, ale vůbec nic minimálně od doby knížete Břetislava nezměnilo!
Nakonec mne ani nemrzí, že jsem nepřijal prezidentské pozvání na slavnostní recepci. Ostatně stejně bylo jenom na recepci, nikoliv na úvodní slavnostní ceremoniál, předání vyznamenání. Chápu to, Vladislavský sál není nafukovací a já jsem jen opoziční poslanec. Alespoň jsem mohl v klidu přemýšlet. O projevu i o tom, co máme příští týden ve sněmovně projednávat. Minimálně pár pořádných chybiček se nám sem do Čech za těch 22 posledních let vloudilo. Mj. i díky zlým rádcům a přitakávačům. Kdyby k tomu člověk mlčel a jen znova a znova právě za ně vše splácel či mlčky nechal splácet jenom ty, co nic nezavinili, jako by jej ani nebylo. Neříkám to jenom proto, že jsem z opozice. Ale proto, že se snažím poučit z historie. Tak jest, pane prezidente!
