Jako málokterý z mandatářů / poslanců si zasloužíte úctu o obdiv pane primáři.

Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.

Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)

Odpověď

Nejdříve mně dovolte abych Vám poděkoval za první větu. Nejsem ješitný ani samolibý, ale když přemýšlím o tom, zda mělo vůbec smysl nechat se napsat na „někoho kandidátku“ a zda jsem vůbec v něčem měl alespoň malinký úspěch.

Začnu nejdříve u ztrát, to je velmi jednoduché. Nejvíce na to doplatila maje manželka, se kterou se máme rádi více než 55 let (před 3 lety jsme měli zlatou svatbu) a nebyl jsem doma, když mě právě potřebovala. Ale naštěstí vše dobře dopadlo, neduhy jsme vyléčili a od října se budu snažit vše napravit. Snad to nebude zase jenom slib, protože já i před tím jsem chyběl u rodinného krbu téměř polovinu života. Služby v nemocnicích, na záchranné službě, semináře a studijní pobyty, ale to už mezi felčary je zcela běžné. Další ztrátou je osobní pohoda, chcete-li svoboda. Jako osoba veřejně činná musíte být neustále on-line, odpovídat na dotazy novinářům, připravovat si různé řeči, neboť já nechci, aby mně nějaký lobbista připravoval projev. Zejména v mém první poslaneckém období za Věci  veřejné, jsem byl v neustálém pohybu mezi Hradcem Králové a Prahou. Také jsem si musel zvykat na to, že v politice se něco jiného říká a něco úplně jiného se stane. Jeden velmi zkušený kolega, mimochodem také lékař, mně řekl: „Jo hochu, na to si budeš muset zvyknout, to je v politice běžné a normální“. Pro mě je zcela nemožné, abych si s někým tykal, veřejně, před televizními kamerami, si vykají a neurvale kritizují, aby po skončení hlasování o nedůvěře vládě, jakýsi pan ministr M. se obrátil na opozičního poslance a řekl: „tak S., za 20 min. jako vždycky!“ V září 2010 jsem, jako první ve VV, odmítl nabídku odejít doleva, neboť VV se měly do konce roku 2010 rozpadnout a se mnou se tam údajně počítalo.  

Jsou věci, za které se ani já sám nemohu pochválit. Zatímco za období Věcí veřejných se vůbec nestydím, ba naopak, tak moje druhé volební období za tzv. Úsvit přímé demokracie, považuji za osobní omyl. Přímá demokracie je totiž jenom fráze a ambice jedince, resp. několika jedinců, aby vládli podle svých představ. Já nyní s velkou oblibou nazývám toto hnutí – stranou přímé diktatury.   

Ale všechno zlé – pro něco dobrého, samozřejmě subjektivně. Za první osobní úspěch považuji skutečnost, že bylo v roce 2011 zveřejněno financování letecké záchranné služby, které bylo do té doby tabu. To jsem byl ještě koaliční poslanec. Ostatně všechny nákupy služeb (IT technologie, právní služby, registry, atd., atd.) privátními službami, financování sportu, veřejné zakázky, výstavba dálnic,  jsou řízená korupce a klientelismus. Těžko to může někdo vyčíslit, ale budou to stovky miliard, které jsou někde v daňových rájích nebo u firem s nejasnou majetkovou identitou.  

Ve svých písemných, resp. ústních interpelacích jsem se snažil poukázat na lumpárny a zlodějiny a hlavně, aby to bylo zveřejněno. Nepovažuji totiž interpelace za osobní zviditelnění, jako mnoho mých kolegů, pro případné zvolení v dalším volebním období. Jsem přesvědčen o to, že ve vrcholné politice by měl být poslanec nebo senátor zvolen maximálně třikrát a dost! Také souběh funkcí  zákonodárce s funkcemi v obcích, městech a krajích, je pro mě naprosto nepřijatelná. Toto je střet zájmů a nikoliv to, že je někdo bohatší nebo chudý. To je ten důvod proč nemáme zákon o NKÚ, který by mohl kontrolovat všechny veřejné peníze.

Na závěr se omlouvám, že nejmenuji některé kolegy nebo kolegyně. Jednak bych mohl na někoho zapomenout nebo se u někoho mýlit. Ale v zásadě jsem došel k názoru, že v drtivé většině případů se lze s každým rozumně dohodnout, ale jakmile jsou součástí rozhodnutí strany nebo poslaneckého klubu, je to již opět o výše uvedená citace: Jo, to je ta politika, na to si musíš zvyknout“. A to já právě nechci a tak i kdybych byl o 20 let mladší, skončil bych stejně, tedy už bych nekandidoval!

Také já přeji panu Hrubému pevné zdraví, osobní úspěchy, rodinnou pohodu a šťastnou ruku ve volbách.

Na velmi častý dotaz koho budu volit – opakovaně odpovídám: Nebudu volit ty strany, které za současný společenský, morální a ekonomický marasmus jsou odpovědné. Mám rád sport a tak doporučuji, jako v hokeji, střídat!

S úctou a pokorou    Jiří Štětina