Vážená paní ministryně, vyjádřila jsem nesouhlas s vaší odpovědí na moji interpelaci proto, že jste zřejmě špatně pochopila moji otázku, respektive odpovídáte na něco jiného, než jsem se ptala. Ostatně v textu sama přiznáváte, že vám není jasné, co svojí interpelací sleduji. Já vám to tedy vysvětlím.
Můj dotaz zněl: Předpokládejme, že Denis anebo David Michalákovi zůstanou v pěstounské péči až do dosažení zletilosti. Svého českého občanství nemohou být zbaveni. Co se s nimi stane po dosažení zletilosti? Jaká práva budou mít v Norsku jako cizinci? Co se s nimi stane, až na ně norský stát přestane pěstounům vyplácet štědré přídavky a dávky? Budou k nim mít pěstouni vyživovací povinnost? Budou mít nárok na zabezpečení ze strany norského státu? A jak se k nim zachová český stát, rozhodnou-li se ve svých 18 letech vrátit do České republiky a nebudou umět ani slovo česky? Bude český stát vůči nim vynucovat občanské povinnosti, například připravovanou odvodní povinnost?
Pochopitelně šlo z mé strany jen o příkladný výčet. Podstatou mé otázky je fakt, že státní občanství si člověk nemůže volit. Rodí se s ním a je obtížně je měnit. Svoji státní příslušnost si nosíme sebou, většinou dobrovolně, ale nefunguje to tak, že by každý byl státním příslušníkem toho státu, na jehož území se právě nachází. Lidé jsou dnes velmi mobilní, ale státní občanství je svazek relativně trvalý a dlouhodobý. Jeho podstatou je věrnost své zemi. Ze státního občanství nevyplývají pro občany toliko práva, ale i povinnosti.
Denis a David tedy budou ve svých 18 letech v Norsku stále de iure cizinci. I pokud by nějak získali ať už dobrovolně, či proti své vůli norské občanství, neznamenalo by to, že přijdou o české státní občanství. Toho nemohou být norským státem nijak zbaveni, protože o české státní příslušnosti Norsko nerozhoduje a rozhodovat nesmí. Tak jednoduše to nefunguje, že ziskem jednoho občanství automaticky ztratíte dosavadní. Proto existuje tolik lidí s dvojím či vícečetným občanstvím, proto existují i lidé bez občanství.
Dvojí občanství pak vede k právní schizofrenii a střetu zájmů. Například pan ministr Dienstbier je povinen zachovávat věrnost České republice i Spojeným státům americkým, přitom za to, že je občanem Spojených států amerických a vyplývají mu z toho i povinnosti, o kterých možná nemá ani tušení, vůbec nemůže.
Vy uvádíte ve své odpovědi, že příkladný návrat již zletilých chlapců do České republiky by byl věcí jejich úvahy a vážení všech okolností včetně zvážení jazykové výbavy.
Sama tedy naznačujete, že Denis a David v Norsku postupně zapomenou, pokud se to již nestalo, český jazyk, a že to logicky bude limitovat jejich volbu. Norsko svým přístupem tak fakticky odnárodňuje české státní občany české národnosti a vytváří na ně tlak, aby se ve své dospělosti stali Nory. To je nefér nejen vůči nim, ale je to nepřátelské i vůči České republice.
Správně uvádíte, že je věcí každého, aby se rozhodl, ve které zemi chce žít. To vyplývá z ústavně i mezinárodně právně zaručené svobody pobytu. Toto právo se nepochybně vztahuje i na nezletilé děti, pouze je jejich jménem vykonávají osoby za ně zodpovědné.
Rodičovská práva vůči Denisovi a Davidovi stále ještě má paní Michaláková. Paní Michaláková dala opakovaně najevo, že chce, aby děti žily a vyrůstaly v České republice a pod českou jurisdikcí. Norsko jí však ve výkonu tohoto rodičovského práva efektivně brání.
Toto jsou ve stručnosti důvody, proč nesouhlasím s odpovědí na svoji interpelaci a žádám o její dopracování, zejména pokud se týče dotazu na právní postavení Denise a Davida vůči České republice, a to nejen co se týče jejich práv, ale i povinností.
