Tak za prvé jsem si nevšimla, že by se zmíněný úřad v pomoci Evě Michalákové nějak zásadně angažoval. S detailní znalostí případu i všech kroků, které předcházely jeho medializaci v posledních měsících (já osobně jsem začala vládu interpelovat na jaře loňského roku), se zdá, že nejvíce času s ním ředitel úřadu Zdeněk Kapitán ztratil při mediálních výstupech, v nichž vysvětloval, proč úřad Evě Michalákové pomoci nemůže. Netvrdím, že je za tím špatná vůle. Přesto jsem jeho větší snahu a invenci nezaznamenala.

Za druhé je pro mě šokem, že úředníkům uniká to podstatné. Tedy že právě kauza Evy Michalákové může přispět k praskání ledů a následně výrazně pomoci i dalším rodinám, které stejně jako Michalákovi uvízly v pasti severských sociálních systémů. Jen mezinárodní tlak, který každým dnem sílí, může Norsko přinutit k přehodnocení postupů jeho sociálních úřadů a přispět k větší otevřenosti Norů při řešení konkrétních případů.

Netěší mě bohužel ani slova ministryně práce a sociálních věcí Marksové. Její motivace je poměrně srozumitelná. Díky veřejnému zájmu o případ vyšla najevo i značná rizika, která s sebou přináší systém státem placených pěstounů, v němž bez potřebné kontroly a pojistek dochází k záměně pěstounství za faktickou adopci a který může vést k podobným rodinným tragédiím. Ráda bych jí připomněla, že není jen ministryní zodpovědnou za sociální oblast, ale také členkou vlády, která musí svým občanům v zahraničí pomáhat. Měla by se proto zdržet nepodložených komentářů, kterými Evě Michalákové škodí, místo aby jí vyjádřila podporu. Eva Michaláková se od všech obvinění už dávno očistila, přesto své děti viděla naposledy v březnu loňského roku. Paní ministryně by si měla uvědomit, že v Norsku jsou bezdůvodně do adopce směrovány děti s českým státním občanstvím (a mimochodem i s občanstvím Evropské unie) a s vlastní českou rodinou. Je skandální, pokud tvrdí, že by se politici do takových kauz vměšovat neměli. Je to naopak jejich povinností.

Pokud vláda a premiér Sobotka s podporou sněmovny v tlaku na Norsko vytrvají, otevřou se dveře domů dalším dětem, které úředníci ÚMPOD doposud znali jen podle jmen z úřednických lejster. Sníží se tím současně pravděpodobnost, že se podobné bezpráví bude jednou dít i rodinám v Česku.