Paní ministryně se tváří, že přináší nějakou zásadní novinku, která zlepší život dětí a rodin. Opak je však pravdou. Nepřináší nic převratně nového a změny, které plánuje, nelze za prorodinné opatření považovat ani náhodou.

Už dnes mohou jít maminky do práce kdykoli. Rodičovský příspěvek jim přitom zůstává, pokud svému dítěti zajistí individuální péči. Tu může poskytnout například babička, někdo jiný z rodiny, jiná maminka nebo i chůva. Jim ostatně mohou rodiče rodičovský příspěvek předat. Stát se totiž doposud správně snažil zvýhodňovat takový způsob péče, který nejlépe zohlední potřeby dítěte.

Individuální péče je nejlepší

Je prokázáno, že obzvláště ve věku do tří let dítěte je pro jeho zdravý vývoj nejlepší individuální péče. Stačí se zeptat odborníků z řad dětských lékařů. Stávajícím nastavením tak stát tuto individuální péči podporuje. Pokud by byly možnosti čerpání rozšířeny i pro ty rodiny, které umisťují děti například do již zmíněných jeslí, zmizela by z celého systému motivace k této individuální péči. Navíc, pokud rodiče umístí dítě do jeslí, aby mohli pracovat, pak mají přece plat. Nač by tedy měli dostávat rodičovský příspěvek?

V této souvislosti je potřeba ocenit všechny maminky, které zůstávají se svými dětmi doma a pečují o ně. Stát by si jich měl vážit a ne je upozadňovat oproti maminkám, které se chtějí – a je to také jejich zcela legitimní svobodná volba – vrátit co nejdříve do práce. Stejně tak by stát měl mít na mysli zajištění nejlepších zájmů dětí. Dosavadní systémové nastavení právě takto fungovalo.

Podivní „odborníci“

Paní ministryně se ve své veřejné prezentaci zaštiťuje údajnými odborníky ze společnosti Gender Studies. Stačí se přitom podívat na web této lobbistické organizace a člověk se dočte, že: „slouží především jako informační, konzultační a vzdělávací centrum v otázkách vztahů mužů a žen a jejich postavení ve společnosti.“ Ani slovo o dětech. Přitom o zájmy dětí by nám mělo jít vždy na prvním místě. Právě ony jsou totiž naše budoucnost.

Na místo sociálním inženýrům (nebo inženýrkám?) z Gender Studies by paní ministryně měla dopřávat sluchu skutečným odborníkům, například těm z Národního centra pro rodinu. Nechci přitom podsouvat paní ministryni zlé úmysly. Naopak věřím, že stejně jako my v TOP 09 chce zajistit takový systém, který umožní maminkám a tatínkům možnost volby a bude hájit ty nejlepší zájmy dětí. V tomto konkrétním příkladu se však bohužel zdá, že platí okřídlené: „Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.“

JITKA CHALÁNKOVÁ