Dovolte, abych navázala na své předřečníky, něco tady už zaznělo, tak bych chtěla jenom tak připomenout znovu i to, co říkala přede mnou paní kolegyně, paní senátorka Dernerová, že bychom určitě i směrem k té veřejnosti mohli získat větší důvěru, kdyby měli už teď k dispozici nějakou možnost vyhodnocení nebo seznámení se s vyhodnocením efektivity těch jednotlivých opatření, což například ta metaanalýza, o které byla řeč, už něco nám ukazuje. Efektivity jak u nás, tak i v jiných státech, a to jak opatření preventivních, tak i otázka léčebná. O tom tady dnes ještě řeč nebyla. Myslím si, že to je velký problém celé té pandemie, která tedy byla vyhlášena Světovou zdravotnickou organizací, což je také sama skutečnost o sobě, ale to teď nebudu rozebírat.
Otázka léčby, ta se liší v jednotlivých státech, tam, kde ta léčba je podchycena v té primární linii, ta přednemocniční léčba, včas, tak tam ta úmrtnost i smrtnost je podstatně nižší. Je to například v Německu, kde ti lékaři mají k dispozici léky, kde u nás ti lékaři jsou vázáni tím, že je pojišťovny neproplácí. A tomu by se podle mě měla věnovat Česká lékařská komora, ne tomu, co tedy pan prezident v médiích prezentuje.
Léčbě, která by měla být včasná, účinná... A k dispozici je. Samozřejmě pro jednotlivé vlny se ten léčebný protokol liší, vždycky za pochodu se učíme, co máme k dispozici, jaké léky leží dokonce ve skladech, nakonec nejsou využity. Co se mohlo podávat i v těch nemocnicích před rokem, například plazma těch vyléčených... Dnes máme monoklonální protilátky, které se liší hlavně tím, že jsou drahé. Takže je to možná velmi významný artikl. Co se týká té přednemocniční léčby, zrovna upozorňuji znova na to, že by se měla Česká lékařská komora a odborné společnosti, potažmo i ministerstvo, to asi není jeho hlavní role, věnovat osvětě jak lékařů, tak pacientů, protože ten lékař, který je odkázán sám na sebe, skutečně mnohdy nemůže poznat, že ten stav je vážný.
V tom je zrádnost tohoto covidu a koronaviru, že mnohdy ani oxymetr nám neukáže tu realitu, která se s tím člověkem může dít, nebo ten pocit nedostatku kyslíku. Možná oxymetr nám to nějak ukáže, ale až to ukáže, bývá většinou pozdě. Většina těch nemocných se dostala do nemocnic a umírá právě proto, že se dostala pozdě, mnoho z nich umírá právě na podávání kyslíku, což na té odborné diskusi, na které jsme byli s paní kolegyní Dernerovou a s panem profesorem Žaloudíkem, také zaznělo. Proč mnoho lidí zahynulo právě na nesprávnou aplikaci kyslíkové terapie? Takže pozor i na tuto věc.
Otázka cévní, to tady zaznělo. Otázka imunity a tak dále. To jsem se trošku zamyslela. Je potřeba osvěta, protokoly, za pochodu se poučit, aby tyto informace veřejnost měla, nebála se, protože média jim tyto informace nedávají. Lidi jenom děsí.
Nyní bych se chtěla dostat k tomuto pandemickému zákonu.
Ze zkušeností toho posledního roku, kdy jsme měli v platnosti a účinnosti ten doposud platný a účinný zákon, bychom se měli poučit. Podle mě není přípustné, aby opatření jasně protiústavní, což byla mnohá z nich, jedno z nich modelově jsme k Ústavnímu soudu dali, který se tím odmítl zabývat, protože se jedná o opatření obecné povahy, což je institut, který se do ústavy už nedostal, tedy k Ústavnímu soudu, Ústavní soud ho nemá v portfoliu toho, co má posuzovat, tak se mu věnovat nebude.
Jasnou protiústavnost ale může definovat pouze institut Ústavního soudu, takže jsme tedy v takové hlavě 22. Tato mnohá opatření obecné povahy byla shazována, několik desítek jich bylo shozeno, nebo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Najednou zde vidíme, že jsou legitimizována tato opatření tím způsobem, že jsou přesunuta do běžného zákona.
Mnoho mých kolegů a také samozřejmě i lidí z regionu, nebo snad doufám i voličů, se mě ptalo, proč hovořím o tom, že ten pandemický zákon v této podobě vnímám jako protiústavní. V čem? Hledala jsem dílčí jednotlivé rozpory pandemického zákona s ústavním pořádkem. Ano, zákon určitě obsahuje i dílčí ustanovení, o jejichž souladu s ústavou lze mít pochybnosti. Například doručování správních rozhodnutí prostřednictvím SMS. Ale tyto dílčí rozpory nejsou až tak podstatné. To, co je podstatné, že pandemický zákon je od samého svého počátku protiústavní sám o sobě. Samou svou podstatou jako celek. A to hned ze tří důvody.
Zaprvé, pandemický zákon ústavní pořádek obchází. Součástí ústavního pořádku je ústavní zákon č. 110 z roku 1998 Sb., o bezpečnosti ČR, to je ten, který umožňuje za jím daných podmínek vyhlásit nouzový stav. Pandemický zákon tento ústavní zákon o bezpečnosti a s ním i celý ústavní řád obchází, protože umožňuje vyhlásit celou řadu opatření, k jejichž vyhlášení by jinak byl nouzový stav, i bez nouzového stavu. Tuto pravomoc prakticky dává ministerstvu.
Druhý důvod je sofistikovanější. Pandemický zákon tuneluje zákon. Ústava samozřejmě připouští podzákonnou dekretální normotvorbu, tedy vydávání nařízení, vyhlášek a opatření obecné povahy. Tato dekretální normotvorba však musí své meze mít přiměřené jejímu účelu. Nelze dovolit, aby podzákonná normotvorba, byť vydávaná formálně správně, v souladu se zákonem, ve skutečnosti zákon úplně vytunelovala. Nelze připustit, aby se ze zákona stal pouze prostředek dovolující dekretální normotvorbu.
A konečně zatřetí, jestliže před rokem jsme si ještě mohli myslet, že přijímáme dočasný zákon, dnes jsou tu nepopiratelné minimálně snahy překlopit jej v zákon trvalý. To shora uvedené důvody jen podtrhává. Něco, co fakticky je výjimečným stavem, tu nesmí být napořád.
Debata o takových záležitostech musí být podle mě delší, s řádnou diskusí a případnou úpravou potřebných zákonů, zákona o bezpečnosti, což je zákon ústavní, nebo dále zákona o ochraně veřejného zdraví, s jasnými parametry. Těch neznámých tato novela obsahuje příliš mnoho pro mě. Lze ji považovat, jak už jsem řekla dříve, za zmocňovací zákon, umožňující dekretální normotvorbu.
Chci věřit, že ho tato vláda nemá v úmyslu zneužívat, věřím tomu, že ani nouzový stav by nezneužívala, nicméně v tom role zákonodárce nemůže spočívat. A proto se připojuji k návrhu na zamítnutí.
