Na začátku, než zahájím svoji úvahu a komentář k předloženému zákonu, zde zazněla spousta pravd, polopravd a nepravd. Zaznělo tady, zavnímal jsem i rozpory ve vládní koalici, což samozřejmě se zmíním ve svém komentáři, kdy nejednotnost názorů tady projevil - nebo ne dnes, ale opakovaně v posledním měsíci - v názoru na státní pojištěnce pan ministr Válek. Myslím si, že i musí být rozpolcené srdce mého ctěného kolegy Toma Philippa, který na jednu stranu souhlasí se snížením platby za státní pojištěnce a na druhou stranu chce více pomáhat, dávat více, zlepšovat péči, inovativní péči, kvalitní, kterou vlastně zmínil, aby ta co nejkvalitnější péče pro naše občany byla. A zmínil to ve své kandidátské řeči. Nejvíce si vážím samozřejmě názorů pro jeho konzistentnost je pan ministr Stanjura, protože on je opravdu konzistentní a tím je, aspoň pro mě, částečně předvídatelný.
Takže ještě jednou. Vážené dámy, vážení pánové, dnes projednáváme návrh zákona, kterým se vláda snaží vytvořit iluzi, že v České republice máme na zdravotnictví více peněz, než ve skutečnosti potřebujeme a zahajujeme tím dlouhodobější, nenápadný, plíživý a sofistikovaný proces reálného snižování objemu finančních prostředků v českém zdravotnictví s velmi nebezpečnými důsledky. Vláda chce zdravotnictví vzít peníze na základě pochybné argumentace o jejich nepotřebnosti v okamžiku kumulujícího se deficitu v systému veřejného zdravotního pojištění, sprintující inflace, prognózy zpomalující ekonomiky a uprchlické vlny z Ukrajiny, která přináší další požadavky na české zdravotnictví, jež bude potřeba zaplatit. S dalšími těžko předvídatelnými faktory, jako mohou být pozdější vlny infekčních nemocí a jejich důsledky, jakoby se při vládním pouštění žilou financím zdravotnictví nepočítalo vůbec.
V důvodové zprávě k projednávanému zákonu se píše: V souvislosti s projednáváním zákona o státním rozpočtu pro rok 2022 došla vláda České republiky k závěru, že aktuální stav veřejných financí je nezbytné řešit zapojením všech veřejných zdrojů, které v současné době nejsou efektivně využívány. Mezi tyto prostředky patří i zůstatky na jednotlivých fondech zdravotních pojišťoven. Dále vláda říká, cituji: Za účelem zapojení volných prostředků ostatních veřejných rozpočtů do státního rozpočtu v letošním roce se navrhuje, aby došlo ke zmrazení platby za státní pojištěnce na úroveň roku 2021.
A tak tady dnes vlastně projednáváme už mnoho hodin tento návrh. Vláda se chystá tímto zákonem zdravotnictví nenávratně připravit o 14 miliard, doposud se nic takového ještě nestalo. A zdůvodnění vlády je takové, že pokud ten formální úřednický jazyk z návrhu zákona převyprávím poněkud lidověji, vláda bere zdravotnictví peníze, o kterých se domnívá, že ve zdravotních pojišťovnách leží jen tak ladem a české zdravotnictví tyto peníze prostě nepotřebuje. Jenže milé dámy, vážení kolegové, toto je hluboký omyl. Problémem zdravotnictví není přebytek peněz, s kterými by si zdravotnictví nevědělo rady. Je tomu přesně naopak. Zdravotnictví pracuje s limitovanými finančními prostředky a snaží se za ně poskytnout co nejkvalitnější, nejmodernější léčbu v rámci ekonomických možností naší země. Jinými slovy za více peněz můžeme udělat více muziky. Žádné zbytečné peníze v systému veřejného zdravotního pojištění prostě neexistují. Lékaři vedou se zdravotními pojišťovnami v podstatě každodenní a nikdy nekončící debatu o tom, co by se mělo a mohlo hradit z prostředků veřejného zdravotního pojištění, ale z důvodu, z definice vždy omezených finančních zdrojů se neplatí a pacienti k tomu tudíž doposud nemají přístup. Jen pro ilustraci lze uvést například nasazení účinnějších, ale také dražších léčiv v dřívějších liniích léčby u v populaci rozšířeného diabetu nebo nákladových léčiv pro vzácné diagnózy, jako je třeba achondroplázie. Příkladů samozřejmě existuje bezpočet. Dnes nový lék, který je na migrénu, který si pacienti nemohou dovolit a pojišťovny ho stále nehradí. Zmínil bych zde např. i atopickou dermatitidu, protože ta se týká více než 200 000 lidí. Dneska máme jeden biologický lék, SÚKL ho schválil, na indikace středně těžká a těžká dermatitida, ale fakticky pojišťovny ho neproplácí v těch indikacích, jak byl schválen, proplácejí ho jenom ve chvíli, kdy člověk nezabere na cyklosporin A anebo je na něj alergický nebo prostě jsou tam nějaké jiné kontraindikace.
A na to všechno těmito penězi můžeme vlastně pomoci českému zdravotnictví v tom, že pacienti můžou zkvalitňovat svůj, řeknu denní život, ať už to jsou ti migrenotici, ať už to jsou ti atopičtí, ti, co mají tu atopickou dermatitidu a další. Oněch 14 miliard, které vláda nenávratně českému zdravotnictví škrtá s tvrzením, že je zdravotnictví nepotřebuje, by mohlo pomoci nejednomu pacientovi k lepší a účinnější zdravotní péči.
Zdravotní pojišťovny s lékaři a jejich odbornými společnostmi o tom vedou každodenní debaty. Kdyby se ministr financí v těchto jednáních postavil před pány profesory medicíny, praktiky a ambulantní specialisty a řekl jim, že žádné další peníze na poskytování zdravotní péče není třeba, věřím, že by získal tisíce a tisíce argumentů, které svědčí o pravém opaku. Stačí rovněž navštívit řadu nemocnic včetně těch fakultních, aby je člověk bez mimořádně vyvinutého pozorovacího talentu viděl na vlastní oči, na stavu budov důsledky dlouhodobého podfinancování fyzické infrastruktury českého zdravotnictví.
Ty argumenty musí velmi dobře znát i ministr zdravotnictví. Je pro mě velkým překvapením, že pan profesor Válek za svůj resort a české zdravotnictví více nezabojoval a nechal si těch 14 miliard vzít. Koalice nás prostřednictvím médií přesvědčuje, že přesto, že sebere peníze zdravotnictví, k omezení zdravotní péče nedojde. Samozřejmě je to v praxi nemožné, protože potřeby zdravotnictví jsou z definice větší než jsou disponibilní finanční zdroje, jak jsem se snažil vysvětlit.
Jenže do hry nám navíc vstupuje inflace, která láme v naší novodobé historii rekordy. Poskytovatelé zdravotní péče, tedy převážně nemocnice, praktici a ambulanti dostanou za stejné množství jimi poskytované zdravotní péči díky inflaci méně peněz než doposud, vzhledem k tomu, že reálná hodnota úhrady díky inflaci klesá. Zdravotnická zařízení mají nasmlouvaný určitý objem zdravotní péče, kterou poskytují, ale nepočítala s dramaticky rostoucími náklady na energie, materiál a další vstupy. Díky vysoké inflaci ještě zesílí tlak na zvýšení platů, které nebudou mít charakter zvýšení reálných příjmů lékařů a sester, ale budou prostou kompenzací za vysokou inflaci, aby neklesaly lidem reálné příjmy, na které jsou doposud zvyklí. To vše znamená, že nemocnice, praktici, ambulanti by měli poskytovat stejný objem práce a zdravotní péče za úhradu, jejíž reálná hodnota klesá. Má-li tady platit zákon zachování hmoty, nemí možné, aby tento trend dlouhodobě pokračoval, a nebyla ohrožena kvalita a rozsah poskytované zdravotní péče.
Situace se dramaticky zhorší v souvislosti s dohodou, či spíše nedohodou o úhradách za zdravotní péči na příští rok, které právě začínají. Pokud budou mít pojišťovny peníze na platby, které pokryjí jen čtvrtinu nebo pětinu inflace, bude těžké chtít po nemocnicích, aby poskytovaly stejnou kvalitu a rozsah péče s reálnými příjmy nějakých 6 až 8 % nižšími než v letošním roce. I když se bude vláda třeba tvářit, že meziročně dá nemocnicím v příštím roce nominálně o tři procenta peněz více, reálně jim díky inflaci, která se může pohybovat až 15 %, jim 6 - 9 % sebere. Ty peníze prostě někde musí chybět. A ty někde budou chybět.
Divím se ministrovi zdravotnictví, že se ministrovi financí nestaví na zadní a za svůj resort vůbec nebojuje. Ministr Stanjura si chce v letošním roce vzít ze zdravotnictví 14 miliard škrtnutím plateb za státní pojištěnce a prohloubit tím deficit systému veřejného zdravotního pojištění. Soudě podle mediální neangažovanosti pana ministra Válka, na to říká jen "Tak jo." a odchází bez boje. Doposud každý ministr zdravotnictví za finance resortu bojoval, protože věděl, že žádné přebytečné přebytky na účtech zdravotních pojišťoven se neválejí. A i když třeba ministra financí nepřesvědčil, nehodil doposud žádný ministr zdravotnictví dopředu ručník do ringu takovým způsobem, jako to udělal pan ministr Válek.
Špatnou vizitkou vlády v tomto smyslu byly i poslední odpovědi na interpelace ministrů během posledního jednání Poslanecké sněmovny. Zatímco ministr financí na dotaz, jak bude vypadat valorizace plateb za státní pojištěnce, odpověděl, že bude postavena na průměrné mzdě, čemuž rozumím, ministr zdravotnictví hovořil o minimální mzdě. Hovořit o minimální mzdě v souvislosti s valorizačním mechanismem přitom nedává žádný valný smysl. Stanovení minimální mzdy závisí na aktuální politické náladě vlády, zatímco průměrná mzda je objektivní, měřitelná veličina v podstatě nezávislá na bezprostředním rozhodování vlády. Zatímco minimální mzda jako kritérium valorizace je zcela nevhodná a do značné míry nesmyslná, průměrná mzda je v kombinaci se zohledněním inflace nebo anticyklických opatření vcelku dobře použitelná.
Na jedné z mediálních debat, které jsem se účastnil s panem ministrem Válkem, řekl pan vicepremiér, že budoucí valorizaci plateb za státní pojištěnce chce nastavit podle jakéhosi Kalouskova vzorce. Sice mi nebylo zcela zřejmé, co tím pan ministr Válek přesně myslel, ale pokud platba za státní pojištěnce v roce 2022 a 2023 bude nižší než částka schválená vládou v roce 2021 současné, stále ze zákona platné úrovně 1967 korun za měsíc, mohl by do učebnic ekonomie zdravotnictví vstoupit nový pojem, Kalouskova valorizace. Pana bývalého ministra a současného místopředsedu VZP jsem si dovolil zmínit jenom proto, že pan ministr Válek toto řekl na záznam na té debatě. Jednalo by se o takové zvyšování plateb, které by bylo charakterizováno jeho několik let trvajícím snížením.
Škrty plateb za státní pojištěnce v letošním roce a jejich nejasná výše v příštím roce vyvolaly obrovskou nejistotu mezi nemocnicemi, praktickými lékaři, ambulantními specialisty. Probíhá každoroční takzvané dohadovací řízení, neboli jednání o podmínkách úhrad za zdravotní péči na příští rok. Vláda tím, že škrtla 14 miliard za státní pojištěnce, zmenšila objem peněz, které mají pojišťovny k dispozici pro jednání o úhradách v příštím roce. Doposud vláda závazně neřekla, jak vysoká bude platba za státní pojištěnce v příštím roce. Dozvíme se to, až budeme znát ten systém nebo ten pozměňovací návrh, který bude vložen. Ale v podstatě tím neumožňuje vést seriózní debatu o fungování zdravotnictví v příštím roce v současné chvíli.
Budou se muset přepracovat podklady analytické komise a konkrétní debaty o výši úhrad v příštím roce již musely být časově posunuty na pozdější termín. Zdravotnictví tím vláda do určité míry destabilizuje. Destabilizujícím faktorem je rovněž přesouvání deficitu státního rozpočtu do deficitu systému veřejného zdravotního pojištění. Minulá vláda srovnávala podfinancované zdravotnictví s úrovní běžnou ve vyspělých zemích na západ od našich hranic. Výše výdajů na zdravotnictví v poměru k velikosti hospodářství, nebo-li HDP, se za poslední čtyři roky přibližovala úrovni nejvyspělejších evropských zemí. Díky tomu se zlepšilo hospodaření nemocnic, platy zdravotníků a dostupnost zdravotní péče. Čeští pacienti se dostanou k nejmodernější léčbě, na kterou dosáhnou jen občané nejbohatších evropských zemí.
Kabinet premiéra Fialy ale snížením plateb za státní pojištěnce zásadně ohrožuje dosavadní pozitivní trend financování nejlepší, ale také nejnákladnější zdravotní péče. Ohrožen je tím i vstup nových inovativních léčiv, terapií a technologií, které díky pozitivnímu vývoji ve zdravotnickém výzkumu stále přicházejí s novými, dříve nepoznanými možnostmi léčby. Snižováním plateb za státní pojištěnce a nezohledněním inflace v jejich nominální výši vláda vykročila na cestu snižování objemu prostředků pro české zdravotnictví.
Proto nemůžu podpořit tento nezodpovědný finanční škrt prohlubující deficit veřejného zdravotního pojištění. Děkuji.
