Děkuji. Já jsem se jenom chtěl v podstatě zeptat na ten nárys toho, co by mělo dál dít v oblasti sociální péče v této věci, kterou dneska projednáváme, tak vítám. A budu rád, když se rozběhne alespoň to, co se jaksi v tomto zákoně rýsuje. A máme tam ještě dalších 3,5 roku na řešení.
Vzpomínám si na okamžiky, kdy vlastně vzešlo jaksi z Ministerstva práce a sociálních věcí takový ten názor na to, že by se měl zvýšit počet pěstounských rodin, že by se měla omezit činnost kojeneckých ústavů atd. A vzpomínám si na to, jak všichni tvrdili, že to nebude fungovat, pěstounské rodiny, že na tom budou vydělávat, a různé jiné, v podstatě možná trošku závistivé, postřehy, které vznášeli lidé, kteří o tom vůbec nic nevěděli. A ukázalo se, že tento systém je správný, že funguje. Až na drobné excesy. Že funguje a že je správný, tento směr je správný, jednoznačně. A já jsem se chtěl zeptat v té souvislosti paní ministryně ohledně dětí, které mají zdravotní postižení. Protože včera vlastně, já jsem to avizoval, tu otázku, včera už. Včera jsme mluvili o tom, že, pokud jsem postřehl, asi 220 dětí je v kojeneckých ústavech, a z toho asi 40 % je zdravotně postižených. Můj dojem, protože jsem fungoval jednu chvíli jako garant odborné péče v kojeneckém ústavu, to už je poměrně hodně let, možná 10, tak můj dojem je, od té doby, co mám možnost to sledovat, že vlastně v rámci třeba i boje proti té optimalizace, o které mluvil kolega Větrovský, že v rámci boje proti optimalizace děti zůstávají možná místy až zbytečně v kojeneckých ústavech a nejsou v té domácí péči nebo v nějaké jiné péči, která by jim byla prospěšnější, tedy i domácí péči například. Takže na to bych se chtěl zeptat, jak je to plánováno s dětmi se zdravotním postižením. Potom se domnívám, že by ten statut měl být potom víc než sociální, pokud tam jsou děti a budou tam zůstávat děti převážně se zdravotním postižením, tak ten statut potom toho zařízení je spíš zdravotnický než sociální. Což je taky poměrně náročná věc, jako transformovat takové zařízení, to je určitě složité. Takže jestli by potom ty děti, které jsou opravdu odkázány na přístroje a na složité ošetřování, tak opravdu neměly být stěhovány spíš domů, nebo třeba i do dobrých zařízení jako například takové ty dlouhodobé jednotky ošetřovací péče, kde ta péče je taky velmi dobrá. Připomenu třeba Hořovice, dětské oddělení v Hořovicích, nebo ve vojenské nemocnici v Olomouci. Prostě ty dlouhodobé jednotky intenzivní péče, protože myslím si, že pokud tam ošetřují třeba za den, nebo neošetřují tedy třeba 10 12 15 pacientů s nějakým těžkým postižením, tak je to vždy lepší a přesnější a medicínský správnější, taková ta opakovaná rutina, opakovaná, než mít jedno dítě, které vlastně jakoby opodstatňuje existenci toho daného dětského centra. A přitom opravdu moje zkušenost je osobní, profesní ta, že pokud se vyskytují ty úkony u sester a u lékařů opakovaně a ve větším množství u pacientů, kteří jsou nemocní určitým způsobem, tak je to efektivnější. A bezpečnější, hlavně bezpečnější. Takže na to jsem se chtěl zeptat, kolik vlastně teď v současné době je kojeneckých ústavů, kolik je tam dětí se zdravotním postižením a jak se to s nimi plánuje dál. Děkuji.
