Na začátku devadesátých let bylo zdravotnictví odděleno od státu a jeho financování od státního rozpočtu. Vzniklo zdravotní pojištění, které není závislé na hospodaření státu a na státním rozpočtu a jeho stavu. Převážná část příjmů zdravotnických zařízení plyne z veřejného zdravotního pojištění, a z těchto peněz jsou také vypláceni zaměstnanci.
Dnes je část zdravotníků vyplácena podle státních platových tabulek, a druhá část, která pracuje v nestátních zdravotnických zařízeních, dostává mzdu na tabulkách nezávislou. Pro zaměstnance zdravotnického zařízení však není důležité, zda je jeho odměna státními tabulkami řízena nebo ne.
Výše odměny zaměstnanců má být stanovena vedením zdravotnického zařízení podle toho, kolik může toto zařízení vyčlenit na mzdy a podle toho, jak si toho kterého pracovníka cení, jakou práci odvádí. Každé zdravotnické zařízení dobré, kvalifikované a zkušené zdravotníky potřebuje, váží si jich a chce si je udržet, a proto jim nabídne odpovídající odměnu. Nemůže jim pochopitelně nabídnout více, než má, protože by záhy zkrachovalo - a z toho by neměli radost ani zaměstnanci. Je odpovědností vedení zdravotnického zařízení, kolik ze svých příjmů vyčlení na mzdy.
Platové tabulky z rozpočtové sféry jsou ve zdravotnictví škodlivé. Slouží jako výmluva manažerům, kteří nechtějí své zaměstnance odměnit lépe, podporují rovnostářství, brzdí úspěšné. Navíc ohrožují platy zdravotníků ve chvíli, kdy se státní rozpočet dostal do nesnází a musí šetřit na odměnách v rozpočtové sféře. Zdravotnictví přitom není součástí rozpočtové sféry, a přesto jsme právě dnes svědky tohoto negativního jevu.
Když jsme jednali o koaliční smlouvě pro stávající koalici, byli jsme si těchto argumentů vědomi. Pracovní skupina, která vyjednávala zdravotnictví, proto doporučila jako bod 39 následující:
“Zrušíme tabulkové platy ve zdravotnictví, mimo jiné proto, aby nebyla blokována výše odměny zdravotníků po dokončení postgraduálního vzdělávání a umožněna vyšší motivační mzda.”
V konečném textu koaliční smlouvy se objevila možnost tabulky namísto zrušení upravit. Jsem přesvědčen, že zrušení by bylo lepší. Vytvářet uměle “jiné, lepší” tabulky pro zdravotnictví postrádá smysl. Každý dobrý manažer vytvoří tabulky své, takové, které budou odpovídat možnostem a potřebám jeho zdravotnického zařízení, a projedná je se svými zaměstnanci. Přesunovat větší část odměn do “osobního hodnocení” je zástupné, nedobré řešení. O osobním hodnocení by měl manažer rozhodovat také podle nějakých pravidel, stejně jako by rozhodoval o odměně, kdyby mu státní tabulky nebránily. Zaměstnanci právem taková pravidla očekávají a není se třeba divit tomu, když se obávají nejistoty rozhodování bez pravidel.
Navrhuji rychle dokončit oddělení zdravotnictví od státního rozpočtu, zrušit státní platové tabulky pro zdravotníky, přestat strašit zdravotníky snížením příjmů a hledat cesty, jak je odměňovat lépe. Zdravotnictví potřebuje dobré zdravotníky více než cokoli jiného.
MUDr. Milan Cabrnoch
