Já nebudu tak dlouhý jako můj kolega, ale to jeho sdělení považuji za naprosto fatálně závažné, protože jsem nevěřil, že bych se něčeho takového mohl dožít. Neodpustím si (reminiscenci?), že před více než třiceti lety jsem se naučil nebo za ten tehdejší život jsem se musel naučit číst mezi řádky a teď se mně to strašně hodí. Tehdy jsem si mohl pustit Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky. Nevím, co si pustím dneska, možná tak rádio na nohu. Ale já bych navrhl nový bod na naše jednání a ten samozřejmě z logiky věci se týká zdravotnictví, a to je problematika poskytování a financování zdravotní péče ukrajinským běžencům.
On to tady zmiňoval kolega Mašek, ale já opravdu si myslím, že věc je nakolik závažná, nakolik zřetele hodná, že opravdu zastiňuje svojí důležitostí spoustu jiných z mého pohledu samozřejmě ne tak podstatný věcí a možná, že nejenom z mého pohledu, ale i z pohledu našich voličů. Je nás tady mnoho, kteří na rozdíl od vás o tom planě neplkáme, ale sedíme v té první linii v těch ordinacích a nikdo z vás si nedokáže představit to obrovské kvantum a penzum péče, kterou fyzicky člověk musí poskytnout těm (přišedším?), že se tady najednou v tom systému objeví statisíce lidí, kteří tady ještě - ty statisíce lidí - před měsícem nebyli, a najednou prostě přichází čerpat, stávají se z nich státní pojištěnci a přichází čerpat péči.
Samozřejmě jsme solidární, ale musíme si uvědomit, že to je z našeho společného měšce, že ve zdravotním pojištění jsou peníze nás všech proto, abychom byli my ošetřeni, aby my jsme se mohli léčit. Takže samozřejmě každý takovýto zásah do toho systému je poměrně těžko ustojitelný, protože samozřejmě odčerpává prostředky, které byly určeny na - v uvozovkách - úplně něco jiného. Před třemi měsíci si to nikdo neuměl představit a rozčilovali jsme se, že se tady sbírají víčka na to nebo na ono a dneska nám opravdu naskočily do systému statisíce a my vlastně ani přesně nevíme, protože v tom žádná evidence není.
A není to úplně tak jednoduché, aby ti lidé byli do toho systému nějakým způsobem vmezeřeni, vtěleni. A vy si neumíte představit to obrovské množství té práce, kterou to sebou nese. Samozřejmě to klade zejména na ty prvoliniové zdravotníky další obrovskou zvýšenou zátěž. Automaticky předpokládáte, tedy vy, že oni to prostě udělají, protože co jim jiného zbývá než mlčet a držet hubu a krok, jak se říkalo, že. Takže vůbec nepadne slovo o tom, že by za to byly nějaké bonusy, nebo jak to máme tedy udělat. A samozřejmě až pomine tady to fangličkářství a tady to svaté nadšení, tak vždycky potom přichází to vystřízlivění a ten dennodenní život.
A my samozřejmě musíme za těmi stoly v těch ordinacích vážit na lékárnických vážkách, protože já si nedovolím vysvětlovat svým pacientkám, že ony teď budou muset čekat na operaci, protože je předejde někdo, kdo se chce v podstatě za jejich peníze u nás nechat operovat, protože do toho systému přišel jaksi, bych řekl, zdaleka ne tak zaléčený a podchycený jako naši pacienti, naši pojištěnci, protože když dva dělají totéž, není to totéž. A nemylme se, nevykládejme si tady, že úroveň péče na Ukrajině je stejná jako v České republice. To ani omylem, přátelé.
A uvědomme si třeba, že sem do systému vstupuje obrovské kvantum, a nevíme jaké, lidí třeba HIV pozitivních, protože my jsme za celou dobu evidence této nemoci od roku 1984, tuším, měli těch případů řádově pár tisíc, asi sedm. A k dnešnímu dni jich má Ukrajina 250 tisíc, a to jsou jenom ti evidovaní. A ta evidence a ten systém nefunguje zdaleka tak výkonně jako u nás. Zdaleka ne, takže počítejte, můžete si tohle číslo vynásobit kolika chcete a tihle lidé se nám v tom systému objeví. Čili my dneska vůbec nejsme schopni říct a dopočítat se, jaké nároky na pojišťovací systém to vůbec ponese. A že ty nároky budou obrovské, to samozřejmě víme všichni. Ale jak říkám, tady v tom svatém nadšení se občas zapomíná na ten reálný život, takže to někdo musí fyzicky udělat, všechno to vyšetřit, všechno podchytit, zaevidovat. Je to prostě strašný objem práce, o které tak nějak automaticky předpokládáte, že ji prostě někdo udělá, protože co jiného má dělat. A že by za to něco mohl chtít, no to chraň pánbůh, že.
Ale my, co tam sedíme, tak kolegové ty otázky kladou a zcela oprávněně. Říkají: Moment, mně toho najednou tolik přibude, den má jenom dvacet čtyři hodin a týden má jenom sedm dnů. A rozumíte, ty fyzické možnosti, i tady si spočítáte, že za těch x hodin se stihne jenom x věcí. A to se týká jakéhokoliv oboru lidské činnosti, ale tady nějakým podivným způsobem předpokládáme, že ono se to nějak udělá. Ne, on to někdo musí udělat. A nikdo zatím nevíme, nejsme schopni dopočítat, kolik to bude vlastně stát, jak to bude. A to jsou legitimní otázky, které bych hrozně rád, aby byly dopředu jasné, protože tady jsme mnozí kolegové ve správních radách zdravotních pojišťoven a snažíme se léta s péčí řádného hospodáře, aby to k něčemu bylo, aby to fungovalo. A já pamatuju dobu, že VZP ani neměla ze zákona naplněný rezervní fond a nikomu to nevadilo. A naopak za ty poslední roky byla ve fantastické kondici a mám obavu, že teď ten čas asi pominul, skončil. A co bude dál, co bude příští rok, si nikdo netroufáme odhadovat.
Zatím to tedy je pořád ve svatém nadšení, že pomáháme, dobře, ale nemůžeme prostě jít za určité limity a napínat ani, bych řekl, trpělivost našich voličů za určitou mez. A to já tedy vidím, že se děje, a proto bych rád, kdyby se na tyto otázky dostalo jasných odpovědí a hlavně jasných perspektiv. Protože pořád si ještě do toho, jak správně zmiňoval kolega, přijdete s tím, že snížíte platbu za státní pojištěnce, právě za ty státní pojištěnce, kteří vstupují do toho systému, o 400 korun. A každý i průměrný žák, který má z počtů trojku, si spočítá, když je tedy náklad na pojištěnce, já nevím, 30 tisíc a jaká je platba na toho pojištěnce, tak samozřejmě to asi z logiky věci musí být deficitní. Ono se tolik lidí do systému veřejného zdravotního pojištění nezapojí, zatím je to 27 tisíc, jsem slyšel, což je nějakých 10, 12 %, ale i to považuji za úspěch. Ale mluvilo se o tom, a nějak to zapadlo, že snad by na to měla přispět Evropská unie, nám, státům, které nesou to břemeno této migrační vlny. Zatím jsem tedy neslyšel žádné další podrobnosti. Rád bych, kdyby nám k tomu vláda byla schopna něco říct. Ona tady vlastně ta vláda není. (Poslanec se otáčí do vládních lavic, kde sedí jeden ministr.) Vybavuji si z minulého období, že jste vykřikovali, že je to opovrhování Sněmovnou. A teď tady nikdo není. Pan ministr se nebojí, když je tady sám? Asi nebojí, v pohodě. (Reakce ze sálu: Jsou zde dva ministři.) Tak jsou tady dva ministři, dobře. Ale přesto si vzpomínám na ta slova, že je to opovrhování Sněmovnou.
Takže bych rád, kdyby na to někdo dokázal odpovědět. Samozřejmě ten stav ad hoc dnes a denně víme. Ale co bude dál? Bude se to nějak vykrývat? Stojí nás to obrovské sumy. Poslouchali jsme, jak my jsme tedy rozhazovali. Najednou šup, 56 miliard, 60 miliard. Nikdo neříká, kde se tedy vezmou. To nejsou vaše peníze, to jsou peníze nás všech. To jsou peníze daňových poplatníků, takže by bylo dobré těm poplatníkům říct: teď jsme vám je vzali, ale máme tedy perspektivu, že z Bruselu nějaké peníze přijdou a že ten systém zdravotního pojištění neskončí v takovém fatálním deficitu, ale taky by bylo dobré těm nově příchozím pojištěncům sdělovat, že to není tak, že tady přišli do Eldoráda, nebo že tady je Klondike. A to vám říkám věci z praxe. Léta neřešené věci, které doma neřešili, by tady chtěli vyřešit včera odpoledne, hned. A strašně se diví, když jim říkám: nezlobte se, to prostě nepůjde. Vy s tím chronickým problémem žijete léta. A to nebude tak, že prostě hned zítra vysvětlíme našim pojištěncům, že teď tedy odstupte a čekejte, a to samozřejmě s perspektivou toho, že byl covid, dva roky jsme odkládali operace a tak dál, a tak dál, a tak dál.
A všichni máme waiting listy, já mám spoustu pacientek, které čekají na to, až se dostanou na řadu. A teď jim mám říct: prosím vás, budete čekat, protože sem přišli lidé, kteří jsou víc lidi, nebo jsou potřebnější, nebo jak to tedy máme nazvat. A to není prázdné plkání tady za pultem. To je reálný život, protože za dva, za tři dny tato zbytečnost skončí, a pak tedy bude ten život, protože tam musíme sedět a ty lidi léčit. A teď samozřejmě budeme řešit, my jsme žili v 90. letech v tom deficitu zdravotního pojištění a zažívali jsme to. A čekali jsme na to, až nám přijdou platby za pojištěnce, které jsme ošetřili v lednu, a peníze přišly v červenci. To si neumíte představit. Ale takhle to prostě bylo.
A já se toho nechci znovu dožít. Už je mi samozřejmě taky nemálo, bych řekl. Šest křížků, ohnutý hřbet, zpíval Roman Dragoun, ale já v tom jinou perspektivu potom nevidím. Jakmile ten systém bude v deficitu, tak ty pojišťovny nemají jinou možnost než posunout platby. A i jako průměrný počtář si spočítá, že jestliže tam máme 400 miliard a je 52 týdnů, tak kolik je týden miliard. Tak to posunete o týden, o dva - tu splatnost - a tím si vyrovnáte to saldo. A vy si budete říkat, jak to je super, ale my si to prostě říkat nebudeme. Pro mě je to neuvěřitelná cesta v čase, protože před několika lety jsem poslouchal topku, jak říkala, že je potřeba to zdravotnictví změnit. No, pak přišel pan ministr Heger a vysvětlil nám, že prostě ne, ne, penízky nejsou, nic se měnit nebude. A teď pro mě cesta v čase, deset nebo dvanáct let, zase topka, zase ministr z topky, dokonce ten, se kterým jsem chodil na gympl, a řekne: musíme snížit platbu za státní pojištěnce. To mám opravdu pocit, že jsem vylezl ze stroje času. A co se tedy dělo těch dvanáct let? Opravdu to je úplně jak přes kopírák. Na všecko jste byli připraveni, všecko jste kritizovali, všecko bylo špatně, ale to dobře nějak nevidím. Neříkám, ten daný den, dobře, O.K. Ale co bude dál? Protože po zítřku bude i popozítřek a přijde léto, podzim, takže bych rád, kdyby ta problematika toho poskytování - jednak si uvědomte, že někdo tu péči musí poskytnout - nejde jenom o ty peníze, ale někdo to musí udělat rukama, odsedět to, odmakat. A o těch lidech vy vůbec nemluvíte.
Vy to považujete za naprostou samozřejmost, že do nich hodíte 300 000 nebo 500 000 pojištěnců a oni si s tím nějak poradí. A vůbec vás nenapadne, že byste... To je, jako kdybyste řekli zedníkovi, musíš tady udělat o dvě zdi víc, tak on samozřejmě natáhne ruku, řekne, vysol peníze, já ti to udělám. Ale tady vás u těch doktorů a sestřiček vůbec nenapadne, že by za to mohli chtít víc? Vůbec vás to ani nikoho nenapadne! Považujete to za naprostou samozřejmost. Někdo to musí udělat a předpokládám, že někdo to musí taky zaplatit. Ale ten, kdo to zaplatí, jsme zase jenom my.
Takže bych byl rád, kdyby tento bod byl zařazený na tuto schůzi. Je mi v podstatě jedno kdy, ale aby tady byl zařazený, aby se o tom mluvilo a abych slyšel nějaké resumé. Vy jste říkali, že všechno víte, všechno znáte, všechno máte připravené. Tak ať tady prostě nějaký váš všeználek vystoupí a řekne mi, jak to bude. Když mi řekne jak, tak já budu spokojený, řeknu, ano, děkuji vám, tohle můžu předat svým voličům a tohle řeknu pojištěncům, řeknu, nebojte se, o všechno je postaráno.
Děkuji.
