Třeba v tom, jaké je tempo oprav. Rozdílů si všímám hlavně u právě opravovaných úseků. Jednak mám dojem, že každý metr uzavírky tam prostě sedí a není tam ani o metr uzavřené dálnice navíc. Když se dá, tak se opravuje a když vidím stavební stroj, tak v něm někdo sedí a stroj něco dělá. A taky dopravní značení většinou sedí, na informačních tabulích jsou oznámení pro řidiče skutečně důležitá, ne že prší a klouže to. A když má sněžit, tak se sype dopředu a taky se počítá s tím, že sypač musí někudy projet a že mohou nastat situace, kdy je prostě nutné udělat místo, aby byla průjezdná. V tom jsou naši sousedé opravdu důslední. Nehody se samozřejmě nevyhýbají ani Německu a i tady dochází z různých důvodů k dopravnim zácpám, ale přesto. K napsání této poznámky mne samozřejmě přiměl totální kolaps na dálnici D1 a způsob, jakým se o tomto průšvihu komunikuje. To, že zkolabovala dálnice je výsledek vícero důvodů. Víme, že napadl sníh, nefungovala posypová sůl, na místo se nemohl dostat sypač a kamiony jely vedle sebe a taky, že má firma, která dělá opravy zpoždění a byly jí uděleny pokuty. My bychom se ale měli ptát, JAK JE MOŽNÉ, že má firma zpoždění? Jak kontroluje průběh prací zadavatel, tedy Ředitelství silnic a dálnic? O riziku kolapsu dálnice v případě nasněžení se vědělo dlouho dopředu. Kalamitní situace na jednom dálničním úseku ukázala podle mne na mnohem širší problém způsobu, jakým se u nás k opravám přistupuje. Začíná to přípravou oprav, stanovenými termíny, dozorem, koordinací prací, aby náhodou neprobíhaly opravy i na objízdných tradách, úsporností uzavírek a odpovídajícím značením, které myslí hlavně na bezpečnost provozu a možné provozní komplikace a jejich řešení. Myslím si, že jestli z nedávného kolapsu na dálnici má vzejít nějaké poučení, pak spočívá právě zde.