Zákon stroze říká, že lékařské pohotovosti mají zajistit kraje. Neříká ale jak a kým a za kolik. Jak známo, kraje žádné lékaře nevlastní, tedy vše je o dobrovolné domluvě, kterou nelze vynutit. Pohotovostí se myslí pohotovost pro dospělé a pro děti a pohotovost zubní.
Odpověď na otázku “JAK” může vypadat různě. Může být ve vlastních ordinacích praktických lékařů v terénu, může být v pohotovostních ambulancích v nemocnicích, může být na jednom či více místech v okrese, záleží i na celkové dostupnosti péče v území. Stejně to platí i pro její rozsah. Může být od několika odpoledních hodin do večera, pár hodin nebo celý den o víkendu, zpravidla nebývá zajišťována přes noc. Kde nefunguje pohotovost, nastupuje u závažných stavů, které opravdu nepočkají, zdravotnická záchranná služba.
Na otázku “KÝM” je také možné odpovědět různě. V dohodnutém rozsahu by ji měli zajišťovat praktičtí lékaři a zubaři, pokud ovšem chtějí. Ochota sloužit je postupně čím dál menší. Nechci jakkoliv umenšovat argumenty lékařů, proč, faktem je, že vždy ke konci roku nastává chvíle napětí, jestli dojde k dohodě a zda se lékaři uvolí lékařskou pohotovostní službu pro další rok zajistit. Licituje se jak rozsah hodin, tak hodinová sazba.
A odpověď na otázku “PRO KOHO”? Lékařská pohotovost by měla být pro pacienty, jejichž stav se zhoršil natolik, že je nutné vyhledat lékařské ošetření mimo ordinační dobu praktického lékaře. Ne na dlouhodobé stesky, které jistě počkají do rána, důvodem není ani to, že “jindy jsem holt neměl čas”. I lékaři a zdravotnický personál jsou jen lidé, ne stroje a hromosvody. Na druhou stranu se nelze divit ani lidem, kteří se třeba svého lékaře nemohou domoci, že lékařskou službu vyhledají a trestat je za to není fér. To platí stále více o zubní pohotovosti, kterou lidé často řeší akutní problém zanedbané péče, ale třeba i tam, kde začaly vypadávat praktičtí lékaři bez náhrady.
Jak je to ve Zlínském kraji? Před lety se kraj dohodl s nemocnicemi, že lékařskou pohotovost, která bude mít svou ambulanci v nemocnicích, zajistí každá nemocnice ve spolupráci s okresními zástupci praktických lékařů a stomatologů. V několika dalších místech mimo nemocnice ji nasmlouvává s konkrétními lékaři zdravotnická záchranná služba. Někde je domluva lepší, někde to víc drhne, hodně záleží na dlouhodobých vztazích a samozřejmě i na lidech na obou stranách. Kraj za tuto službu platí rozdíl mezi výnosy a náklady na její provoz. Každoročně je to několik desítek milionů korun.
Lékařská pohotovostní služba je další ministerský horký brambor, do kterého se mu nechce vstoupit s nadějí, že se to vždycky tak nějak udělá, však si kraje zase nějak poradí. Takhle se to ale dělat nemůže. Tohle NENÍ SYSTÉM. Od licitace o hodinovou sazbu po přemlouvání a prosby lékařům odsloužit jedno odpoledne za měsíc, u zubařů jednou za půl roku čtyři hodiny o víkendu, je nedůstojná a stát by měl nastavit jasná pravidla a odpovědí na otázky KDO, S KÝM a PRO KOHO a dát jim také zákonný rámec. Od jasné a vymahatelné povinnosti se do služeb zapojit, po jejich rozsah a za jakou hodinovou sazbu.
Nemuseli bychom pak v krajích řešit na konci každého roku nedůstojnou šachovou partii, co se stane když…
PS. Děkuji všem lékařům, kteří služby zajišťují a všem ohleduplným pacientům.
