Dobrá, napsal jste poslední slovo ve veřejném médiu, kde jste mně doporučil zahrabat se pod zem. Poslední slovo v novinách je poslední slovo. Po něm už přeci nic nenásleduje. Je to definitivní názor a svatá pravda. Trošku jste mě znectil, trošku urazil, pracoval s obvyklou novinářskou povrchností a elitářským pocitem či dokonce jistotou toho, který zná pravdu, má ji pevně v ruce a má také právo ji hlásnou troubou šířit do obecného světa.
A já, přestože takových v zásadě nepříliš „chytrých“ (nepíšu hloupých, pane Tomáši, opravdu ne, to si můj dopis přečtěte lépe) komentářů už jsem o sobě četl dost a normálně bych nejspíše neměl potřebu na zrovna ten Váš reagovat, jsem tentokrát udělal výjimku. Seděl jsem totiž v Poslanecké sněmovně a při vší úctě k tomuto zákonodárnému sboru, jsem se nekonečně nudil. A využil čas k tomu, na co jsem moc času dříve neměl, a začal s Vámi o Vašem „posledním slově“ diskutovat. Proč? Protože jste pouhý smrtelník a poslední slova smrtelníci říkat nemají. Ty za nás vysloví někdo úplně jiný.
Postavil jsem Vás před dilema, ve kterém často stojíme my, politici. Reagovat, nesouhlasit, diskutovat? Anebo se na to vykašlat? To, že reagujete, je pro mne z pohledu sociálně psychologického elementárním náznakem toho, že jste se alespoň na chvíli podíval před sebe na „zeď hlouposti“ a začal si klást otázku, zda jste k této hlouposti přeci jenom svým ne úplně „chytrým“ (opět nepíši „hloupým“, protože on úplně hloupý skutečně nebyl) komentářem nepřispěl. A Vaše odpověď je pro mne důkazem, že máte v sobě elementární minimum novinářské etiky či svědomí a že si uvědomujete, že ano.
A protože jste podruhé využil svého práva o mně veřejně psát a dopovídat to, co jste nestačil minulý týden a ještě navíc přidat několik „třešniček na dortu“ dalšího znectění, využiji i já svého práva a pokusím se vás přesvědčit, v čem všem se zase, Tomáši, mýlíte. Tak pojďme na to.
Píšete, že váš fejeton z minulého týdne „byl výzvou říkat politikům pravdu, aby věděli, co si o nich doopravdy myslíme a mohli se podle toho zařídit“. Děkuji pěkně za vámi vyjevenou pravdu. Je pro mne mimořádnou zkušeností vidět a slyšet vzdělaného člověka s jeho „neochvějnou pravdou“, kterak argumentuje, cituji: „k nepřežití dlouhý odstavec s účelově vybranými fakty“, který je reakcí na vaše argumenty, proč se má Bém zahrabat pod zem. To, že se tato nezpochybnitelná fakta nehodí do krámu vaší „pravdě“ celkem chápu, to, že je můžete znehodnotit jako „účelově“ použitá – dobrá, s tím si dovolím nesouhlasit, ale je to váš názor. To, že ovšem máte jako novinář odvahu věcnou diskusi podloženou jasnými fakty a argumenty smést ze stolu se samozřejmostí a jistotou „Třetího Probuzeného po Buddhovi a Ježíši Kristu“, je vážený pane novináři skutečně na pováženou. Říkáte o sobě daleko horší věci než výzvu aby „vás Bém radši poslal do hajzlu“. Takže, pane Tomáši, do hajzlu vás nepošlu, proč bych to dělal, ale doporučím vám: buď se vraťte zpátky do základní novinářské školy, anebo se jděte se svým omnipotentním bludem „neochvějné pravdy“, která nesnese žádnou rozumnou debatu, léčit.
Píšete, že po mém „ježíšovském ujištění“, že se dobře bavím, následuje v článku „dvanáct set (!) uražených slov. Tady se skutečně, vážený Tomáši, pouštíte na tenký novinářský led. Každý totiž dnes umí do dvanácti set počítat. A ani při nejlepší vůli, pokud budu počítat spojky, číslovky či podstatná jména a přiřadím k nim záporné významové znaménko (což je u spojky „a“ vskutku obtížné) se nedopočítám na více než 129. Mezi vašimi „přesvědčivými“ dvanácti sty a sto dvaceti devíti je drobný rozdíl. Je to rozdíl v řádu. Mým úkolem v této chvíli není se s vámi handrkovat o jedno nebo dvě slovíčka, ale ukázat na nebetyčnou brutalitu vaší novinářské „zkratky“. Ve vašem fejetonu, který „chce říkat politikům pravdu“. Milý Tomáši, ani tentokrát vás nepošlu do hajzlu. Jenom budu konstatovat, že lžete, jako když tiskne. A že máte odvahu lhát s neuvěřitelnou samozřejmostí, až z toho člověka (pokud je vůbec podle vás politik člověk) mrazí v zádech.
V kontextu diskuse o účasti politiků ve statutárních orgánech obchodních společností, kdy vám na vaše fejetonistické postřehy odpovídám jednoznačně a prokazatelně, že ani z jedné ze svých tří takových rolí (Dopravní podnik, Letiště Praha a Horská služba) nemám ani korunu majetkového prospěchu, pouze zodpovědnost a práci a že první dvě role opustím v okamžiku, kdy předám primátorský řetěz svému nástupci, ale tu třetí si ponechám, protože ji vnímám jako „svůj osobní závazek horám“, tak píšete, že se jedná o „typickou politikovu mantru, která je absurdní, protože, jak chce Bém něco horám splácet členstvím v dozorčí radě Horské služby, případně kolik přesně mu ty hory vypůjčily“. Nevím, zda-li tušíte, co je „mantra“, ale poučím vás, co jsou pro mne „hory“. Jsou pro mne místem, kde jsem toho hodně prožil, ledacos pochopil, lecčemus se naučil a párkrát málem přišel o život. Za to, že se tomu tak nestalo, vděčím možná náhodě, štěstí, osudu (každý věříme v něco jiného), v každém případě nejméně ve dvou případech dobře fungující „záchranné infrastruktuře hor“. Ta byla nejspíše tím nejpodstatnějším argumentem mého „štěstí přežití“. Taková infrastruktura, vážený pane Tomáši, nevzniká sama od sebe, ale vzniká z popudu lidské mysli a nejlépe té, která o rizicích hor něco ví. Věřte, že mám co splácet a že také vím jak. Co vy víte? Třebas to jednou zrovna bude „štěstí“, které pomůže zachránit život váš. Pak byste nejspíše neměl odvahu vyslovit, tak a teď odpusťte poprvé vyslovím slovo „hloupý“, hloupý soud.
A teď k tomu nejbolavějšímu, k závěru. Postavil jsem před vás „zeď hlouposti“. Pro méně chápavého, ale tím vy jistojistě nejste, jsem vám naznačil, že do této zdi jste také výrazně přispěl. Je mi celkem jedno, jestli jste přidal jednu, dvě anebo tři cihly. Nepoučil jste se, a svojí odpovědí přidal další. O „zdi hlouposti“ hovořím skutečně já, v tom jste chápavý dost, Werich mluvil o „blbosti“ a v tom máte také pravdu. Mezi blbostí a hloupostí je i není rozdíl. Na první pohled vypadají stejně. Z větší blízkosti snad existují rozdíly. Blbost je všudypřítomná a blb obvykle zůstává blbem. Hlupák se může vzdělat a poučit. Takže k tomu pro vás „bolavému závěru“: vůbec jsem nechtěl napsat, že jste blbec. Kdybych chtěl, tak jsem to napsal. Chtěl jsem vám kultivovanou formou říci, že jste napsal novinářsky mizerný a fakty nepodložený brak a nikoliv fejeton. Neměl jsem potřebu vás osobně urážet. Také proč? Osobními urážkami se lepším nestanete. Lepším se stanete vzděláním, zodpovědností, poctivostí nebo pokorou. Po vašem dalším „posledním slovu“ dodávám, že jste mne poněkud „vyděsil“, nejenom další porcí povrchní neprofesionality, ale bohužel tentokrát musím říci – dílem i hloupostí. Takže, abych uspokojil vaše potřeby: „Baldýnský, ani tentokrát tě nepošlu do hajzlu, ale když radíš ty mně, poradím i já tobě: Přestaň si hrát na mesiáše, který zná o politicích neochvějnou pravdu a začni se chovat aspoň trochu jako novinář – profesionál, s úctou k lidem, s úctou k faktům, s úctou k otevřené diskusi, s úctou k elementární lidské slušnosti“.
Hodně štěstí,
v úctě (věřte nebo nevěřte, není to ani mantra, ani „ostřílený politický trik“)
Pavel Bém
P.S. Ještě poznámku k rybám a Poslanecké sněmovně. Zase v ní sedím a mám trochu volného času, tak vám píšu, abych jej nějak rozumě vyplnil. A budu tak dělat dál. A k rybám: vážně jsem rybář a vážně jsem si říkal, že si na vás políčím, protože si vás chci trochu „prohlédnout“, totiž podobně jak to děláte vy. Ale pustím vás zpátky do vody. Plavte.
