Tomáši Baldýnský,

dovolte mi Vám především poděkovat za Váš komentář a „zasvěcenou analýzu“ v LN, rubrice Horizont, 27.10.2010. Pobavil mě, zasmál jsem se a vůbec se neurazil. Asi bych se měl předem omluvit za ono netradiční oslovení, ale používám pouze Vámi zvolenou formu komunikace. Ze slušnosti vykám, neb jsem tak vychován.

Ve svém postřehu, Tomáši, chcete říkat pravdu. A říkáte ji. Pozastavujete se nad fotografií otištěnou ve Vám konkurenčnímu médiu (tuším, že to byla Sedmička?). Vyzýváte mne, abych cituji: „na pár let zalezl a dělal něco užitečného. Opustil všechny dozorčí rady, nedělal žádné rozhovory, žádné fotky nikde, aspoň pět let. Nejlépe jako zdravotní bratr v hospicu, ale pozor, nechlubit“.

Milý Tomáši, dovolte, abych i já říkal chvíli pravdu. Řeč čísel je neúprosná a na rozdíl od Vašich hypotéz a interpretací mají k Vámi vzývané „pravdě“ přeci jenom o fous blíže. Budiž tedy pravda, bez chlubení: Primátorem Prahy jsem se stal v roce 2002. Po katastrofální povodni, která přinesla Praze škodu ve výši 27 miliard korun a absolutní kolaps městské infrastruktury. Městské finance byly zadluženy 34 miliardami korun. Veškeré strategické investice v Praze byly hrazeny z půjček, tedy budoucích dluhů. Reálné investiční tempo – nula. A jak vypadá město 8 let poté, v čase, kdy mám tu čest správu nad ním předat svému nástupci? Rozpočet vyrovnaný. Téměř 30% dluhů splacených, dluhová služba luxusní a konsolidovaná. Nejvyšší investiční tempo od roku 1945. Prokazatelně a neoddiskutovatelně. Nejefektivnější systém protipovodňové ochrany v současné Evropě. A to vše navzdory vládě a hospodářské krizi.

Tak jako jsem byl já „nešťastníkem“ v roce 2002, můj nástupce v roce 2010 může být právem označen za „šťastlivce“. Jestli Vám to přijde málo, fajn. Ale pak mi ukažte někoho, kdo se touto REALITOU, ať se Vám to líbí či nikoliv, může pochlubit? Vláda se svými neuvěřitelnými dluhy? Nebo ta minulá vláda se svými dluhy? Nebo ta ještě předchozí? Některý ze „zázračných“ ministrů financí? Těch minulých či současných? Předsedů vlád? Proč, probůh, nepíšete se stejnou záští či „objektivní kritikou“ o nich? Jistě právem namítnete, že řada věcí se nepodařila. Ale každý soudný člověk přeci ví, že kdo nic nedělá, nic také nezkazí. To nejspíše od primátora města, které představuje 11% populace ČR, 15% jejího pracovního trhu a 25% reálné ekonomické výkonnosti země, asi nechcete. Nebo snad ano? Takže to, co je v makroekonomickém světě podstatné, nejsou detaily, byť v nich je ukryt sám ďábel, ale daleko spíše data obecná, globální a klíčové trendy. Teprve z nich může mít konečný prospěch celé město či země. Z tohoto pohledu je přeci jenom za mnou vidět kus práce. Na rozdíl od mnoha mých předchůdců.

Vážený Tomáši, vyzývám Vás, v pravdě mi řekněte, co je vidět za Vámi. Občas čtu Vaše postřehy, komentáře, reflexe. Některé se mi líbí a jiné ne. Občas kroutím hlavou nad tím, kde berete to sebevědomí vyřknout ortel Vaší „pravdy“. Neomylně a neochvějně. Kdo Vás obdaroval tou zázračnou schopností „vidět“ a vnímat to, co my obyčejní smrtelníci nedokážeme? A když na jedné straně je Vaše sebevědomí, kde je potom Vaše svědomí a novinářská čest? Namítnete, co je mi po tom? A víte, že je? Vždyť jste to Vy, který ovlivňuje neobyčejně mocným nástrojem veřejné mínění a vstupuje tak do reálné politiky. Že Vám k tomu nikdo nedal mandát, a že Vaše práce není spravedlivě „měřitelná“ tímto mandátem v čase, je v dnešní postmoderní společnosti velmi drsná realita.

A teď, vážený Tomáši, k té Vaší výzvě: „Na pár let si zalézt a dělat něco užitečného“. Ano, to se přesně chystám udělat. Budu „zalezen“ v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Mandát mi k tomu s poměrně velmi jednoznačným počtem preferenčních hlasů dali voliči. A já jej beru vážně. Přiznám se, že se těším, až si také „zalezu“. Mám na mysli na skalách a v horách. Přeci jenom, po 12 letech v neuvěřitelně zodpovědných rolích, v palbě sdělovacích prostředků a ve zcela mimořádném pracovním vytížení a stresu si to, alespoň myslím, zasloužím. A to i navzdory tomu, že jsem si „dovolil“ v oněch 12 letech vzít také „dovolenou“ a stačil si „odskočit“ na Mt.Everest.

Budu dělat vše, co za užitečné považuji. Tedy reálnou a prokazatelnou zkušenost vlád „rozpočtové zodpovědnosti“ bez dluhů a nikoliv na účet našich dětí v Praze v posledních 8 letech se budu snažit prosadit na celorepublikové úrovni České republiky, kde se o tom stále pouze „žvaní“, ale zatím nikdo, zdůrazňuji nikdo, se o to nepokusil se skutečnou rozpočtovou zodpovědností. Budu také dělat jako místopředseda výboru pro vzdělání, vědu, výzkum, kulturu a sport „něco užitečného“ pro tuto Popelku české veřejné správy. Hodně v této oblasti jako politici dlužíme, byť často také hodně „kecáme“ (nikoliv náhodou používám tohoto termínu). A také budu mít hodně času reagovat na tak časté „brilantní soudy“, které jsou tak blízko fenomenálním hloupostem, jež tak rádi vypouštíte ze svých „plnicích per“ (ani nevím, má-li tam být správně krátké či dlouhé é, musím se podívat do slovníku…), Vy novináři. To pro Vás bude zklamání. Protože o mně uslyšíte. Také mě uvidíte, bohužel. Fotografie v novinách jsou totiž při dávno zrušené cenzuře plnohodnotnou zodpovědností nezávislých médií. A je úplně jedno, jsou-li to fotky s křížem nebo bez kříže. Budete tedy se mnou mít prostě kříž a asi se na mne občas budete muset dívat. Dozorčí rady skutečně opustím. S výjimkou jedné jediné – Horské služby. Její podporu v Poslanecké sněmovně vnímám jako svůj „osobní závazek“ horám. V těch dvou zbylých – Dopravním podniku a Letišti Praha bude reprezentovat zájmy metropole příští primátor.  Anebo jiný městský zastupitel. Pro úplnost a poctivost dodávám, že jsem prokazatelně ze svého „pobytu“ v těchto dozorčích radách neměl ani korunu. Pouze a jenom zodpovědnost a práci. Buďte i Vy tak, milý Tomáši, poctivý a jako profesionální novinář si taková fakta příště zjistěte. Jsou dokonce veřejně dostupná, čili k tomu nepotřebujete žádné investigativní prostředky. Stačí být skutečně „profesionální“ novinář a nejspíše byste takovou hloupost, nesmysl, „blábol“, či „nepravdu“ nenapsal... Vlastně co, jsem poslanec a mám imunitu… A tak to řeknu natvrdo: kdybyste byl profesionál, tak takovou nehoráznou lež nenapíšete…

„Pět let“ Vám neslíbím, ale tři a půl roku ještě ano, tak dlouho mi totiž bude trvat mandát poslance. „Zdravotní bratr v hospicu“…, proč ne. Takovou práci, nejspíše na rozdíl od Vás, vůbec nevnímám jako podřadnou. Ba právě naopak.  Ale abych Vás uklidnil, že nejsem jenom „izolovaný politik žijící ve věži ze slonoviny“ (to jsou Vaše slova, Tome), tak mně dovolte Vás informovat, že oblast pomáhajících profesí je mým celoživotním údělem, a to i navzdory mým politickým rolím. Pracuji již téměř 25 let jako psychiatr, psychoterapeut, rodinný terapeut, adiktolog a vysokoškolský pedagog a vězte, že i zde jsem kousek té užitečné práce odvedl.

Vážený pane Tomáši, neměl jsem v úmyslu Vás přesvědčit či dokonce „obrátit“ na jinou víru. Takový naivka nejsem. Ani jsem neměl v úmyslu se obhajovat. Ani Vás kárat, či dokonce vychovávat. Takovou ambici už nemám ani u svých téměř dospělých synů. Jediné, co jsem chtěl, je využít svého tak šťastného a svobodného demokratického práva říci svůj názor a také se pokusit před Vás postavit „zeď hlouposti“. Zeď, se kterou jsme každodenně konfrontováni. Zeď, nad kterou, jak říkal Werich, nemůžeme vyhrát, přesto máme povinnost proti ní bojovat. Jste-li (a o tom nepochybuji) dost chytrý, tak se té zdi vysmějete tak, jako to dělám já. Hezký den.

                                                           V úctě, Váš Pavel (Pavel Bém).

Já však na věže ze slonoviny nevěřím. Politici jsou naopak posedlí zjišťováním, co si o nich myslíme, nejraději by nás kvůli tomu odposlouchávali (a s největší pravděpodobností to i dělají). Jiří Paroubek nebyl jediný politik ujíždějící na průzkumech, Bém před volbami posílal po Praze nešťastníky označené jako „Uši Pavla Béma“ (pro jejich nízký věk se jim v ulicích Prahy přezdívalo „Ucha Pavla Béma“) a každý z nich každý svůj čin předem stokrát obrátí a je ochoten říkat opak toho, co by chtěl, co si myslí, jen aby se nám to líbilo. Občas na ně neštěstí spadne opravdu nečekaně: kdo kolem Liany Janáčkové mohl tušit, že její volební sirky budou vnímány jako narážka na Vítkov? Zvlášť, když Česká televize nerušeně vysílá mnohem příšernější urážku nebohých obětí onoho rasového zločinu, dokumentární pořad „Nehasit, hořím“?
Bohatí američtí politici si před každým zásadnějším prohlášením platí telefonické průzkumy veřejného mínění („Dobrý večer, neruším? Mohl byste pro nás ohodnotit následnou hypotetickou informaci? Prezident Spojených států zítra v osm večer vyhlásí válku Albánii. Hodnoťte na stupnici od jedné do pěti, přičemž jedna znamená žádné obavy a pět velký strach z budoucnosti...“), českým obvykle nezbývá než se spolehnout na to, že budeme do jejich uší říkat pravdu.
Tak abych začal. Pavle Béme na pár let zalézt a dělat něco užitečného. Opustit všechny dozorčí rady, žádné rozhovory, žádné fotky nikde, aspoň pět let. Nejlépe jako zdravotní bratr v hospicu, ale pozor: nechlubit. Pak si promluvíme. Jančík - zpátky do sboru a nafurt. John - nazpátek do sklípku. Paroubek - doblogovat. Bárta -no, zatím je ještě brzo, počkáme ještě půlrok. Kalousek - pro začátek neposílat všem podřízeným na ministerstvu maily se zákazem mluvení s konkrétními novináři na podkladovém obrázku rozkvetlých slunečnic, nosí to pak po hospodách a dělají si srandu. Na víc tu nemám místo, takže pokračování někdy příště.

Zdroj: Lidové noviny, 27.10.2010, rubrika: Horizont, strana: 12, autor: Tomáš Baldýnský