Ve středověku odcházeli čeští válečníci do bitev pod korouhví svatého Václava a s vírou v jeho pomoc. Dlužno říci, při vší úctě ke křesťanským tradicím, že vítězili díky své odvaze a obětavosti a prohrávali především pro přesilu nepřítele, zradu ve vlastních řadách či malověrnosti.

Nevím, kde časem uzrála nedobrá česká vlastnost spoléhat se na to, že všechny naše problémy za nás zázračně zažehná a vyřeší někdo jiný – ve 30. letech v Paříži, později v Moskvě a dnes v Bruselu. Kdo jen trochu zná naši historii, moc dobře ví, kolikrát se nám to vymstilo. Mnichovská zrada „sladké Francie“ či sovětská okupace v srpnu 1968 jsou ty nejkřiklavější případy.

Ono je to vždy složitější a je třeba si uvědomovat, že je nutné spoléhat hlavně sami na sebe ať již jako jednotlivci či příslušníci nějaké obecní a městské komunity a nebo ve vyšším stupni jednoho národa. Pomoc zvenčí je potom jen jakýsi bonus za to, že my sami jsme nesložili ruce do klína a nepropadli poraženecké apatii.

Ruka, která nám nejlépe pomůže, je vždy ta, která je připojena k našim pažím. Stýskat si, plakat či nadávat není řešením. I to je důvod, proč místo pouhého nadávání na českou politiku opět kandiduji do Senátu v nezdolné víře, že se mi spolu s mými nejaktivnějšími voliči podaří alespoň něco zlepšit k lepšímu…

Přemysl Sobotka