Majetek církvím sebrali, tak jako obrovskému množství sedláků, živnostníků a podnikatelů, komunisté. S nápravou tohoto stavu se začalo hned, jakmile byli komunisté zbaveni moci. Protože co bylo ukradeno, to musí být vráceno, bylo jedno z hesel počínajícího právního státu. Osobní křivdy se podařilo napravit a naše společnost mohla konstatovat, že právu bylo učiněno zadost.

Ve skutečnosti toto konstatování platí až nyní. I církve, jakkoliv se to nemusí části české společnosti líbit, jsou subjektem práva a byly okradeny a i na ně se tedy musí vztahovat restituční zákon. Vyjímat kohokoliv z tohoto zákona, znamená být nespravedlivý a neochotný vytvářet podmínky pro skutečnou svobodu.

Na navrácení majetku církvím nevydělají jen církve, jak se snaží některé populistické hlasy i z řad vládní koalice hlásat. Vydělají na tom především obce, téměř tisícovka obcí, které měly zablokovaný majetek. Odblokování tohoto majetku tím, že se obec a stát bude moci na prodeji, pronájmu kdysi církevního majetku s církvemi domluvit, usnadní život mnoha občanům a umožní rozvoj mnoha obcím.

Vedle toho zákon o restituci církevního majetku předpokládá odluku církve, vlastně církví od státu. Což je důležitý prvek pro další rozvoj osobních svobod v této zemi. Není možné, aby církve byly závislé na státním rozpočtu, aby kněží církví byli de facto státními zaměstnanci.

Když vyřkneme sumu, kterou stát bude církvím navracet, jde o částku, která se v době, kdy je Evropská unie díky dluhovým krizím svých členů nestabilní, může zdát příliš velká. Není. Cena za neuskutečnění tohoto procesu by byla větší. Dál by trpěly obce a jejich obyvatelé, stát by dále platil ty, kterým platit nemá a hlavně, dál by trpělo právo, které by zůstalo nenaplněné.

Přijměme tedy tento zákon s úlevou a vědomím, že jeho odklad by zvyšoval náklady státu. A buďme rádi, že právo došlo svého naplnění. Je to v zájmu nás všech.