někdy marnivá Evropa, která má ke své nekonečné škodě vždy po ruce více Chamberleinů a Daladierů než Churchillů, by patrně nejraději zapomněla na americké prezidenty Wilsona, Roosewelta či Reagana. Asi proto, že měli značný vliv na to, že Spojené státy americké zabránily porážce demokratické Evropy v 1. a 2. světové válce i válce studené. Dnes jsme se sešli, abychom si připomněli třetího ze zmíněných amerických prezidentů a jsem rád, že se scházíme právě v Senátu. Ronald Wilson Reagan si naši pozornost rozhodně zaslouží a to nejen proto, že si připomínáme 100 let od jeho narození.
Často pohled na složité politické mechanismy naší současnosti redukujeme jen na dvojice slov pravice – levice či demokracie – totalita. Někteří Reaganovi životopisci uvádějí, že Reagan po přečtení Hayekovy knihy "Cesta do otroctví" si trvale upevnil přesvědčení, že socialismus by byl zhoubou pro svobodný americký styl života. Je tu však ještě jeden problém. Neměli bychom totiž zapomínat uvnitř demokratických systémů také na střet vizí bezbřehého politického či společenského liberalismu s konzervativními hodnotami, na kterých stojí sama funkčnost demokratických systémů. A to byl prostor, ve kterém se Reagan uměl orientovat.
My sice nejčastěji vzpomínáme na Ronalda Reagana jako na amerického prezidenta, avšak za pozornost stojí rozhodně již jeho působení ve funkci guvernéra Kalifornie v letech 1967 – 1975, kdy svými nekompromisními postoji nacházel odvahu stavět hráz i mírovému hnutí mládeže pro jeho zpočátku neviditelné, ale existující, rozpory mezi obsahem a formou. Dnes již dobře víme, že tehdejší americká "new left" v bipolárním světě nahrávala například svými požadavky jednostranného jaderného odzbrojení zájmům Sovětského svazu a že roztomilí hippies své ideály nenásilí často utopili v drogách. Guvernéra Reagana v té době nedokázala v jeho postojích změnit ani masivní kampaň amerického liberálního tisku.
V dnešním světě mediálních manipulací stojí za to si rovněž připomenout komunistické propagandisty v letech 1981 – 1989, kdy byl Ronald Reagan 40. prezidentem Spojených států amerických. Ti se snažili jej prezentovat tradičně nejen jako válečného štváče, ale především bagatelizovali jeho schopnosti častým jedovatým poukazováním na to, že byl předtím hollywoodským hercem. I jeho američtí oponenti tvrdili, že díky své schopnosti osobitě a nápaditě vyjádřit své názory a emoce, může říci téměř cokoliv a získá pro to veřejnou podporu a to bylo dobře.
Reagan však nebyl laciným populistou s nereálnými sliby a načechranými vizemi bez pevných základů. Svůj politický a herecký talent dokázal uplatnit ve službách osvědčených konzervativních zásad ve jménu svobodného života a funkční demokracie a to je nutné ocenit.
Jeho označení Sovětského svazu jako "říše zla" považovali evropští liberálové a levičáci za teatrální a nepatřičné. Ruské archivy však dnes a denně potvrzují, že měl pravdu.
Ronald Reagan byl každopádně politikem, jehož význam nelze omezit pouze na éru, v níž vykonával prezidentský úřad, či jen na konec 20. století. Přál bych si, aby jeho role, význam a odkaz byly oceňovány i v dnešní době, kdy v evropské i americké politice často dominují vedle socialistických byrokratů, povrchní politici "patnácti minut slávy" bez odvahy řešit závažné problémy či dokonce političtí vyznavači appeasementu k nepřátelům svobody a demokracie. Inspirace Reaganem nikomu z nás v této situaci rozhodně neuškodí, právě naopak.
Nezbývá si proto než do budoucna přát, aby se i Evropa mohla v případě krizových okamžiků opírat ve chvílích potřeby o osobnosti formátu Winstona Churchilla, Margaret Thatcherové – ale také Ronalda Reagana. A Ronald Reagan byl v krizích oporou, a v tom vidím jeho největší odkaz.
Děkuji vám za pozornost.
