Otázky se týkají oblasti neurověd a sociologie a mají zásadní přesah do chování společností v současnosti, a hlavně v blízké budoucnosti.

Je západní civilizace na vzestupu a jenom nyní vlivem nepředpokládaných a výjimečných okolností došlo k mírnému zakolísání správného směřování nebo nastává bod obratu, po kterém bude následovat stagnace či pomalý nebo rychlý pád?

Základem argumentace těch, kteří hájí teorii nastolené správné cesty je to, že velká část populace současných společností žije doposud v dějinách lidstva nepoznaném blahobytu a že tento trend bude i nadále spontánně pokračovat v globálním měřítku. Otázka zní, jakým způsobem dlouhodobý blahobyt /neboli výrazná eliminace trvalého existencionálního rizika smrti hladem, násilím, infekčními nemocemi aj/ ovlivňuje funkci mozku populací žijícími v tomto prostředí. Nějaké výzkumy v této oblasti byly provedeny. Vzpomeňme například známý Calhounův experiment na krysách a myších z přelomu 60. a 70. let minulého století. Výsledky experimentu až děsivě připomínají současnost a možná predikují i blízkou budoucnost v souvislosti s možným rozpadem základních sociálních vazeb lidských společností. (více ZDE)

Musíme pravděpodobně vzít v úvahu, že lidský mozek a funkce s ním spojené vznikly v mimořádně nebezpečném prostředí, které vytvářelo velký selekční tlak na přežití těch lidských skupin a populací, které dokázaly tyto podmínky úspěšně překonat svou nápaditostí, sdílením a předáváním informací nutných k přežití, a hlavně úzkou vzájemnou kooperací ve skupině.

Bezpochyby se o náš vzestup postaral vědecko-technický pokrok, kdy dokážeme využít energii uvolněnou z jiných zdrojů k činnostem, které umožňují poměrně efektivní fungování naší komplexní a hyperorganizované společnosti. K vědecko-technickému pokroku vedla spolupráce nadaných a nápaditých jedinců či skupin lidí v horizontální i vertikální časové linii, což umožnil vynález písma, knihtisku a dalších moderních informačních vymožeností a taktéž svoboda myšlení a vědeckého bádání.

Základem prosperity našich společností byl vždy lidský potenciál, který produkoval jedince schopné průlomových objevů a organizace, které byly schopné tyto objevy rychle realizovat v souboji myšlenek v rámci soutěže kapitálu, států, národů nebo ideologií.

Současný způsob řízení západních společností se snaží stírat rozdíly a napětí, abychom předešli konfliktům. Skutečně člověk jako druh je konstruován na tento způsob života, tedy života v blahobytu bez konfliktů v rámci jednotné globální civilizace, a to povede k jeho povznesení na novu úroveň lidství?

Nebo toto povede k degenerativním civilizačním změnám společností rozvinutého světa skrze změny chování a myšlení nastupujících generací mladých lidí, kteří nejsou ani početně schopni nahradit odcházející generace?

Je možné, aby u našich dětí docházelo ke změnám v jejich mozcích, kdy vnímají realitu zcela odlišným způsobem než předcházející generace? Budou schopni tito lidé patřičně reagovat na možnou a velmi pravděpodobnou změnu společenských poměrů, která se bezpochyby blíží i prostřednictvím celosvětových hospodářských a demografických posunů?

Neměli by se tímto vážně zabývat neurovědci a jiní odpovědní odborníci? Pokud skutečně dochází k jakési „debilizaci“ nových generací, a to i prostřednictvím výpočetní techniky a života v blahobytu, případně následných epigenetických změn, nebylo by od věci se nad tím zamyslet a přijmout nápravná opatření, které budou tyto vlivy aspoň omezovat?

Nevidíme nakonec tyto změny již v rozhodování současných západních politických elit, které některým z nás připadá poněkud podivné a mnohdy až mimo reálný stav věcí?

Pravděpodobně ne nadarmo římská nobilita posílala své syny jako důstojníky do římské armády a teprve po tom, co zde prokázali své schopnosti během mnohaleté služby jako velící důstojníci, měli možnost působit v politických funkcích v Římě nebo jeho provinciích.

Bezhlavá aplikace tohoto opatření v dnešní situaci není možná, ale mnohé naznačuje a ukazuje jakým směrem je možné postupovat a vystavit nové generace něčemu, co lze nazvat jako moderované existencionální riziko. Řím sice nakonec padl. Dekadence, rozklad, změny životního prostředí, klimatu a demografické změny populací v jeho okolí vedly k jeho zániku, ale vydržel více jak 700 let.

Nejsem odborníkem na žádnou z uvedených problematik. Chtěl jsem jenom jako občan a politik otevřít diskuzi na toto téma, které považuji za nesmírně důležité, jelikož se týká zdraví a snad i přežití našich dětí a vnuků a potažmo celého národa i naší civilizace.

Nevylučuji, že sám mohu být v očích „novolidí“ chápán jako zástupce odcházejícího a nedostatečně rozvinutého lidského druhu, který bude nahrazen progresivnější variantou.

Můj vzkaz pro ně zní: „Pomyslete na Calhouna!“