Někteří zástupci lidu se tu a tam odvážili změnit nějaký dílčí parametr systému, ale většina se omezuje jen na výroky o tom, že zdravotnictví je podfinancované nebo že se v něm příliš krade. Tedy, ne že by to nebyla pravda, nicméně nikdo nenabízí nějakou smysluplnou cestu jak dál. Pravice vidí řešení v plošném zvýšení spoluúčasti a levice zase v přidání peněz z veřejných rozpočtů, což v konečném důsledku zaplatíme všichni, stejně jako plošnou spoluúčast. Jde tedy o prakticky totožná konzervativní řešení, která jsou však zabalená do pravicové nebo levicové rétoriky a tedy pro druhou stranu zcela nepřijatelná.
Řešení aktuálního stavu však vyžaduje akceptování široké veřejnosti a bude nutné najít politickou shodu, aby hned následující vláda nerušila opatření vlády předchozí, jak se to stalo u penzijní reformy. Začít bude nutné u toho, že tu máme několik zdravotních pojišťoven, které si sice nijak nekonkurují, ale přesto nemocnice dostávají za ošetření stejného pacienta různé platby.
Dva systémy zdravotnictví
Obtížnost řešení problémů našeho zdravotnictví totiž vyplývá z toho, že není jasně určeno, na jakém základě je vlastně naše zdravotnictví postaveno. Existují obecně dvě základní platformy, na kterých lze systém zdravotnictví v každé zemi budovat. Jedním je konzervativní systém státního zdravotnictví, tzv. národní zdravotní služba, jakou má například Velká Británie, Skandinávie, anebo země na jihu Evropy. V těchto zemích nemají zdravotní pojišťovny, ale péči financuje a organizuje přímo stát, který tak obvykle rozhoduje i o tom, kde budou jednotlivé ambulance umístěny a jaký plat bude pobírat sestra v ordinaci praktického lékaře (protože jde v podstatě o státního zaměstnance). Tento systém je primárně jednodušší z hlediska poskytovatele, kteří nemusí komunikovat s více pojišťovnami. Druhou možností je liberální systém více zdravotních pojišťoven, který je běžný v okolních zemích, například v Německu, Rakousku, Švýcarsku nebo Nizozemí. V těchto zemích pojišťovny fungují jako zástupci pojištěnců, pro které nakupují od nemocnic a ambulancí zdravotní služby a konkurují si tím, jak dobře dokážou uspokojit zájmy a potřeby svých pojištěnců. Tento systém je primárně flexibilnější z hlediska pacientů, protože zavádění jakékoliv změny či novinky je rychlejší.
Z hlediska provozních nákladů zmíněné systémy vycházejí srovnatelně, mírně ve prospěch systému více zdravotních pojišťoven. Zdánlivá administrativní jednoduchost národní zdravotní služby je draze zaplacena neefektivitou státního monopolního molochu. Zásadní je však to, že tento moloch nedokáže dobře uspokojovat specifické požadavky individuálních pacientů a je tedy výhodný jen pro ty, kterým vyhovuje mainstream. Například pokud určitá skupina lidí má za to, že by bylo dobré hradit porody vedené porodní asistentkou nebo bílé zubní plomby pro všechny, tak ve státním systému musí počkat, až tento názor přijme za svůj většina lidí. Naproti tomu v pojišťovacím systému stačí, aby jen jedna pojišťovna tomuto vyšla vstříc a specifické požadavky a preference určité skupiny mohou být uspokojeny, aniž by se to nějak dotklo zbylé většiny.
Nemůžeme či nechceme se rozhodnout
U nás se ale stále nemůžeme rozhodnout, kterou cestou se vlastně vydat. V průběhu 90. let jsme sice na zásadní křižovatce odbočili směrem k systému více pojišťoven, ale vlastně jsme nikam nedošli. Výsledkem je 6+1 pojišťovna, které se nijak neliší a vlastně jde o „několik trubek na stejně teplou vodu“. Je to podobné jako byste se nemohli rozhodnout, zdali se vám víc líbí telefon od Apple nebo od Samsungu, a řešili to instalací Androidu na iPhone. Teoreticky je to proveditelné a může to i nějak fungovat, ale prostě to není to dobrý nápad. Mnohem lepší je vybrat si jednu platformu a přijmout ji se všemi výhodami i nedostatky. V našem zdravotnictví by proto bylo nejvhodnější dotáhnout systém více pojišťoven do smysluplné podoby. Oproti státní zdravotní službě poskytuje tento systém větší možnost svobodné volby.
Takový plán má sice více politických stran, ale liší se tím, jak by měl konkrétně vypadat výsledek. O zásadní záležitosti, tedy vlastnictví zdravotních pojišťoven, se převážně cudně mlčí. Je nutné si uvědomit, že ve zdravotním pojištění se točí 277 miliard ročně. Pokud někdo "odkloní" například 1% z této částky, získá tak 2,77 miliardy korun každý rok. Soukromé vlastnictví zdravotní pojišťovny by proto byl opravdu výnosný byznys. S otázkou vlastnictví také souvisí motivace zdravotní pojišťovny vycházet svým pojištěncům vstříc. Je zjevné, že v dnešní podobě státem řízeného úřadu zdravotní pojišťovny nemají žádný reálný důvod k uspokojování individuálních potřeb svých klientů. Piráti jsou nyní jedinou stranou, která jasně deklaruje, jak chce zdravotní pojišťovny řídit a kdo je má vlastnit.
Rozdělení nemocenského a zdravotního pojištění je neefektivní
Dalším problémem našeho zdravotnictví je nesmyslné oddělení zdravotního a nemocenského pojištění. Zdravotní pojištění je to, z čeho jsou hrazeny služby lékaře a sestry a léky a pomůcky v lékárně, nemocenské pojištění pokrývá náhradu mzdy v dočasné pracovní neschopnosti, tedy když jste „na neschopence“. Přitom původní zdravotní pojišťovny (nemocenské pokladny) vznikly koncem 19. století právě za účelem zajištění náhrady příjmu pro dělníky v nemoci a šlo o zásadní nástroj sociálního smíru v rámci tehdejší průmyslové revoluce. K původnímu Bismarckovskému modelu se pak postupem času přidalo hrazení léčebných výloh, protože efektivní léčení zkrátilo dobu výplaty nemocenských dávek a ušetřilo tak nemocenské pokladně peníze. Navíc se uzdravený dělník vrátil rychleji do práce a pokladna tak od něj opět získala solidární daňový příjem. De facto tak systém odpovídal údajnému modelu starověké Číny, kdy pacient platil svému lékaři, jen pokud byl zdravý, akorát do vztahu mezi lékaře a pacienta se vmezeřila pojišťovna coby instituce zaručující kontinuitu pomocí dostatečné finanční síly.
Dnes je u nás však situace naprosto jiná. Nemocenské pojištění je prováděno v resortu sociálních věcí a zdravotní pojišťovny s ním nemají nic společného. Pokud tedy pojišťovna má na výběr ze dvou léčebných metod, kdy jedna stojí 10.000 Kč a vyžaduje měsíční pracovní neschopnost a druhá stojí 10.001 Kč a vyžaduje týdenní pracovní neschopnost, tak by byla špatným hospodářem, kdyby hradila byť jen o korunu víc u druhé metody. To, že má ta jedna utracená koruna navíc dopad na úsporu několika tisíc v nemocenském pojištění (a je také vhodnější pro pacienta) ji totiž vůbec nezajímá. Navíc si u nás tu korunu nemůže ani legálně připlatit pacient. Finální podoba zdravotní reformy tedy bude muset vrátit nemocenské pojištění zpět do zdravotních pojišťoven. Dobu, kdy je pojištěnec v dočasné pracovní neschopnosti, by pojišťovna měla negativně pocítit buď úhradou jeho nemocenských dávek, anebo alespoň výpadkem příjmu za tohoto pojištěnce. Díky aktuálnímu plnému přerozdělení sumy vybraného zdravotního pojistného (dle indexů věku a pohlaví) a přesunu nemocenských dávek na bedra České správy sociálního zabezpečení však dnes neplatí ani jedno.
Neméně bizarní situace u nás je také u odpovědnosti zaměstnavatelů za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. To bylo z neznámých důvodů zprivatizováno pomocí vyhlášky Ministerstva financí dvěma komerčními pojišťovnami, konkrétně Českou pojišťovnou do roku 1992 a Kooperativou od roku 1992. To je tedy obdobné situaci, jako by všechny auta vyrobené po roce 1992 musely mít sjednané povinné ručení u jedné konkrétní pojišťovny. I tuto oblast by po dokončení reformy zdravotnictví měly v budoucnu zajišťovat zdravotní pojišťovny.
Publikováno také na Pirátských listech.
