Tato stručná a jasná pasáž jistě udělala velkou radost nejen obyvatelům obcí, kterých se průzkum a těžba týkaly, ale i všem rozumným lidem, jímž je přírodní bohatství naší země milejší, než zlato. Je zcela jednoznačnou odpovědí na nejrůznější žádosti českých zastoupení nadnárodních těžařských firem a snahy o revizi zákazu kyanidového loužení u nás, o kterém rozhodl koncem minulého století Parlament České republiky.
Není žádným tajemstvím, že na několika místech v České republice se nachází poměrně velké zásoby zlata. Například v podzemí Veselého vrchu i pod obcí Mokrsko na Příbramsku se nachází jedna z největších zlatonosných lokalit v Evropě. Jeho těžba by ale znamenala rozsáhlou a nenávratnou devastaci krajiny v okolí Slapské přehrady.
Zlato je u nás ale i na jiných místech a je relativně snadno dostupné. Kašperské Hory, Petráškova hora u Hvožďan či Zlaté Hory – to jsou pojmy mezi geology na celém světě. V době, kdy se cena zlata na světových trzích stále pohybuje na hodnotě až 1300 dolarů za trojskou unci, není divu, že jsou české bonanzy tolik lákavé.
Ale co se změnilo proti 90. letem minulého století, kdy se o těžbě zlata u nás vážně uvažovalo? Zvýšila se cena zlata až na čtyřnásobek proti tehdejším hodnotám. Také jsme v Evropě získali novou zkušenost, jaké to je, když se při těžbě zlata „něco nepovede“. V roce 1999 došlo ke katastrofě v rumunském zlatém dole Baia Mare. Australská zlatokopecká firma, která důl provozovala, způsobila zamoření řek Dunaje a Tisy kyanidem a těžkými kovy, neboť při těžbě využívala značně rizikový proces chemické těžby za pomoci kyanidových roztoků. Řeky Dunaj a Tisa se z této pohromy dodnes nevzpamatovaly. I na základě této zkušenosti Parlament České republiky u nás zakázal při dobývání zlata používat jedovatý kyanid.
Po patnácti letech od katastrofy v Baia Mare se začalo vážně hovořit o tom, že v novém horním zákoně už zákaz kyanidu nebude. Ptám se proč? To už jsme na pohromu v Podunají zapomněli?
Koaliční smlouva nové vlády je nadějí pro budoucí generace, že zlato v podzemí naší vlasti ještě nějakých pár stovek let zůstane. Třeba jednou budou existovat metody, jejichž pomocí bude možné nerostné bohatství získat, aniž bychom si přitom museli naši krásnou zem nechat zničit. A třeba to bohatství budou umět naši potomci daleko lépe zužitkovat, než bychom to dnes uměli my.
Josef Řihák, Senátor Parlamentu ČR a hejtman Středočeského kraje
