Místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek vystoupil dne 12. června 2015 na konferenci prezidentů evropských lékařských komor a asociací.

Projev vicepremiéra:

Vážený pane prezidente, vážení hosté...

Lékařské povolání je v první řadě starost o druhé. Možná i proto je v politice tak velké množství doktorů medicíny. Aniž bych chtěl hodnotit, zda je to dobře či špatně. Ostatně já sám jsem zvěrolékař, takže v mém případě má toto spojení politiky a medicíny poněkud zvláštní konotace.

Abych ale mluvil o vás, o lékařích, kteří se věnujete své profesi, kteří dle svého nejlepšího vědomí a svědomí naplňujete Hippokratovu přísahu: často se říká, že léčení je poslání. Tak často, až se z toho stalo klišé. Což ale vůbec neznamená, že ono tvrzení není pravdivé. Starat se o lidské zdraví, napravovat lidské tělo, vracet lidem život, to nepochybně posláním je. Dokud je člověk zdravý, pokládá to za samozřejmost. O to více na něj dolehne, když zjistí, že o samozřejmost vůbec jít nemusí.

V takové chvíli je pro lidského jedince i pro jeho blízké lékař poslední záchranou. V moderní době, se všemi možnostmi, které medicína nabízí, lidé často čekají doslova zázraky. A zde se dostávám k tomu, co je na lékařském povolání vůbec nejtěžší. Je těžké zjistit, že v některých případech je i doktor v 21. století bezmocný. Je těžké sdělit to pacientovi a jeho rodině. Ale to ještě není to úplně nejtěžší. Koneckonců ani doktor není Bůh, není všemocný a je prostě nutné si to přiznat.

Ta úplně nejtěžší etická rozhodnutí přicházejí ve chvíli, kdy léčba je v zásadě dostupná. Ale přitom výsledek není jistý a zároveň jsou léky či operace nesmírně drahé. A lékař ví, že ačkoli jsou moderní systémy veřejného pojištění budovány na zásadě, že lidský život nelze měřit penězi, nakonec jsou zdroje vždy omezené. A že když bude s maximální snahou a nasazením všech prostředků zachraňovat jeden život, možná pak nebude moci zachránit více jiných.

Toto je opravdové dilema. Dilema, které z beder lékaře nikdo nesejme. Jistě, moderní sály dnešních nemocnic nejsou polními lazarety 1. světové války. Ale na podstatě onoho dilematu se nic nezměnilo. Stále je to lékař, kdo se v poslední instanci musí rozhodnout, koho ještě může zachránit a koho už ne.

Je povinností politiků lékařům jejich rozhodování co nejvíce usnadnit. Systém solidárního zdravotního pojištění je jednou z největších vymožeností moderní humanistické společnosti. Pokud ne vůbec největší. Když říkám solidární, nemám tím na mysli „pouze“ dostatečné financování systému. Ale také – a především – jeho nastavení tak, aby v něm platila maximální solidarita zdravých či málo nemocných s nemocnými a těžce nemocnými.

Přeji si, aby společnost a politici byli natolik eticky na výši, aby dokázali obětovat pár stokorun či pár hlasů ve prospěch opravdové humanity. Nepochybuji o tom, že vaším přáním, vaší nejvyšší prioritou je zachránit co nejvíce životů, udělat maximum toho, co vám moderní medicína umožňuje. Nepochybuji, že chcete co nejlépe naplňovat poslání lékařské profese. Ať se vám v tom daří!