Obětem diktátorských režimů, těm, kteří jsou vražděni kvůli svému původu, názorům, či víře. Spíše než na vlastní starou bolest mysleme na nešťastné lidi z dnešních válečných zón v Sýrii, Iráku, či na Ukrajině.
Naše historické zkušenosti nás učí, že svoboda, demokracie a bezpečí nejsou samozřejmé, že se o ně musí bojovat a že to, co se děje v zahraničí, se nás vždy týká. Žádný konflikt není tak vzdálený, aby nemohl dorazit k nám. Už proto musíme zachovat základní linii naší polistopadové zahraniční politiky, kterou je obrana lidských práv a bezpečí ve světě. Cizí vojáci k nám před 46 lety vpadli, aby nás zbavili svobody, naši vojáci v zahraničních misích naopak pomáhají jiným ke svobodě. Tak je to správně a naším hrdinům patří velký dík. Právě v tento den. Naopak my politici si musíme vzít ze srpna jasné ponaučení: je povinností prozíravého státníka včas se postarat o bezpečnost země a jejích občanů. Když jsou cizí tanky v ulicích, je už pozdě. Hrdinství neozbrojených civilistů s holýma rukama po zuby ozbrojenou armádu nezastaví. Naše členství v NATO, nejúspěšnější obranné alianci světa je takovou zárukou bezpečnosti. Je ovšem také závazkem.
Nemůžeme být černými pasažéry a čekat, že nás ubrání naši spojenci. Musíme se starat o společnou obranu. I dnes bohužel platí to, co před 46 lety. Svět není bezpečný. A sebelepší diplomacie nám mír a klidný život nezajistí. To dokáže pouze dostatečná síla a vůle k obraně, které předem odradí útočníka.
