Těší mě, že mám možnost k vám promluvit. Jakkoli každý z vás reprezentuje konkrétní parciální zájem, zároveň všichni dohromady představujete jeden zájem společný. A tím společným zájmem je podpora ducha svobody. Podpora toho světa, v němž se daří jak lidským právům, tak dobrým obchodům. Možná se toto spojení zdá někomu nepatřičné. Já to však takto vidím a ve své řeči se pokusím tuto svou myšlenku obhájit.
V dnešním globálním světě se ztrácí dominance Západu, kdy už přestáváme mít politickou, ekonomickou i vojenskou sílu k udržení světového řádu. Mnozí to berou jako důkaz, že naše hodnoty nejsou univerzální. Že Západ je jednou z více rovnocenných kultur. Že obrana lidských práv, svobody a demokracie nemá na planetární úrovni žádný obecně platný význam.
Tomuto výkladu zdánlivě nahrává fakt, že ve světové ekonomice hraje stále významnější roli Čína. Tedy stát, který je vším možným, jen ne prorokem svobody. Zároveň je to země, s níž jak Evropa, tak USA čile obchodují. Mnozí proto říkají: nač si ničit byznys nějakými nesmysly o lidských právech? Tím ničeho nedosáhneme, jen si sami ublížíme.
Tak tomu ale není. I když bych chtěl pominout mravní dimenzi takové rezignace na naše hodnoty – což rozhodně nechci – bylo by takové jednání krátkozraké i z hlediska dlouhodobé ekonomické prosperity. Nikdy v dějinách žádná říše nedokázala v dlouhodobém měřítku prosperovat, pokud zbavila své občany svobody.
Římské impérium se stalo silným díky vyšší míře ekonomické svobody a demokracie v časech republiky. A jeho úpadek je spojen s úpadkem těchto hodnot, s vysokými daněmi, s protekcionismem a stále silnějším zasahováním císařů do podnikání.
Čína, o níž už tu byla řeč, ztratila své velmocenské postavení v důsledku izolacionismu. A naopak Evropa začala počátkem druhého milénia růst do pozice světové supervelmoci díky svobodě a sázce na inovace a podnikavost. Spojené státy si počátkem 19. století rychle vybudovaly své postavení díky svobodě.
Svoboda a byznys spolu zkrátka úzce souvisí. Svobodní lidé lépe pracují. Svobodní lidé jsou kreativnější. A nakonec, ale ne v poslední řadě – svobodní lidé více vydělávají, a lze jim tedy prodat více zboží a služeb.
Dobře vím, že byznysman jde tam, kde může vydělat. Není jeho primární rolí hodnotit stav politiky, demokracie a lidských práv. Ale přesto: když budete mít dvě rovnocenné možnosti – jednu v Číně a druhou třeba v evropské zemi NATO, kterou si vyberete? Nemluvě o tom, že je řada projektů ve strategickém obranném průmyslu, výzkumu a vývoji, které prostě ani nesmíte zadat do Číny nebo do Ruska. Protože to nejsou svobodné země.
V obchodní, vědecké a výzkumné spolupráci mezi Spojenými státy a Českou republikou žádné takové překážky neexistují. Práce pro americký obranný průmysl je nikoli nevýznamnou součástí českého výzkumu a vývoje. A na druhé straně, zakázky české armády logicky míří k dodavatelům z NATO, a tedy i USA.
Je logické, že obchody mezi spojenci se uskutečňují s daleko menšími překážkami než jiné. České vlády konzistentně prosazují rozšiřování transatlantické vazby o ekonomickou dimenzi. Sdílíme stejné hodnoty a stejné globální zájmy. Spoluprací v byznysu tyto společné hodnoty a zájmy posilujeme.
Toto vše říkám s vědomím, že jako vicepremiér nemám žádnou kompetenci diktovat českým podnikatelům, s kým mají uzavírat obchody. Ale o to právě běží. V zemích, které nejsou tak svobodné jako USA a Česká republika, je tomu jinak. Tam politici zcela bez skrupulí zasahují do obchodních vztahů.
Svoboda tedy není jen nějakou abstraktní mravní hodnotou. Má své jasné dopady na ekonomiku a byznys. Jak v tom, že svobodné země jsou nakonec vždy ekonomicky efektivnější, tak v tom, že když uzavřete kontrakt ve svobodné zemi, nemusíte se bát, že bude na příkaz shora zrušen. Nebo že vám výsledky vaší práce někdo ukradne a okopíruje.
Když tedy česká a americká vláda prosazují lidská práva a svobodu ve světě, nedělají to proto, že by chtěly svým podnikatelům kazit obchody. Byť v konkrétních jednotlivých případech se může stát, že jistá zakázka nedostane licenci. Ale z globálního a dlouhodobého pohledu vlády svobodného světa své firmy chrání. Snaží se totiž pro ně vytvořit takové podmínky, v nichž se nejlépe podniká.
Je v našem společném zájmu, aby ve světovém měřítku bylo nejen co nejméně tarifních a netarifních překážek. Ale je v našem společném zájmu i to, abychom bojovali proti korupci, proti nesvobodě, proti politickému ovlivňování obchodních vztahů, proti protekcionismu, proti nerovným podmínkám, proti nespravedlivé justici atd.
Ve skutečně svobodné a rovné soutěži se už naši podnikatelé prosadí sami. V této souvislosti tu chci krátce zmínit i obchodní vztahy s Kubou. Ostatně kde jinde by se tato debata měla vést, než zde na Floridě s její silnou kubánskou komunitou.
Kuba je samozřejmě země, v níž vládne diktatura. Na druhé straně si musíme přiznat, že politika sankcí nevedla k výsledku, který jsme zamýšleli. Nevedla k pádu režimu, nevedla k osvobození Kubánců. Současné uvolňování, jak ze strany EU, tak ze strany USA, lze samozřejmě čistě z mravního hlediska chápat jako kontroverzní. Na druhé straně, toto morální riziko otevírá i jisté příležitosti.
Jistě se shodneme na tom, že naším konečným cílem je, aby se Kuba navrátila mezi země svobodného světa. Jak k tomu dojít, je na dlouhou debatu, přičemž ne všichni budou mít stejný názor. Já zde chci říct pouze jedno. Pokud budeme uvolňovat ekonomické vztahy s kubánským režimem, musíme trvat na tom, že to povede ke zlepšování situace Kubánců v oblasti svobody a lidských práv. Jinak by zmírňování sankcí nebylo legitimní. A nejen to.
Pokud by se castrovský režim udržel, pokud by po rozšíření ekonomické svobody nenásledovalo rozšíření politických svobod, kdo podnikatelům zaručí, že jejich investice nebudou politickým zásahem jednou zmařeny? Tak, jako se tomu mnoha Američanům stalo, když tento režim povstal?
Pokud se nám ale podaří spojit uvolnění sankcí s tlakem na lidská práva, se zlepšováním života obyčejných Kubánců jak po stránce materiální, tak co se týká jejich svobody, pak si budeme moci říci: udělali jsme dobrou věc. A bude to mít nepochybně pozitivní vliv i na ekonomiku Floridy, která je už dnes bránou do Latinské Ameriky. Svobodná Kuba by přinesla další synergické efekty pro celý region.
Tyto synergické efekty jsou ostatně jedním z hlavních důvodů mé zdejší návštěvy. A to jak v roli vicepremiéra, tak člena vlády odpovědného za českou vědu, výzkum a inovace.
USA jsou naším nejdůležitějším spojencem. Jsou také naším významným obchodním partnerem. Jsou světovým vědeckým a inovačním lídrem. Jsou zemí, s níž spolupracujeme ve strategických odvětvích důležitých pro obranu.
Toto vše reprezentuje ve velké míře právě Florida se svým kosmickým a elektronickým výzkumem a průmyslem. Zároveň je zde silná kubánská komunita. Přičemž my Češi máme ke Kubáncům zvláštní vztah a velmi nám záleží na svobodě Kuby. A Kuba má významné postavení v latinském světě.
Když dokážeme všechny tyto faktory propojit, bude to příležitost jak pro byznys, tak pro svobodu. Jsem zde, abych těmto propojením otevřel dveře. Zbytek je – tak jako ve svobodném světě vždy – na soukromé iniciativě. V mé delegaci jsou zástupci firem, které myslím mají co na Floridě nabídnout. Když se podaří rozvinout spolupráci mezi nimi a floridskými firmami, navážou na ně jistě další podniky.
Jsme zemí s dlouhou a úspěšnou průmyslovou tradicí (průmysl produkuje třetinu HDP a pracovních míst) a s širokou a kvalitní vědeckovýzkumnou základnou. Věřím, že členové mojí delegace vám to dokáží. Věřím, že tato moje cesta přispěje k rozšíření průmyslové a výzkumné spolupráce mezi Českou republikou a Floridou. Věřím, že podpoří budování oné sítě přátelských vztahů, které generují nové obchody a nové příležitosti. A tím každý svým dílem přispějeme k naplňování oné globální odpovědnosti a posilování svobodného světa. Protože bez svobody lze sice uzavírat jednotlivé obchody, ale nelze bez ní dlouhodobě úspěšně podnikat.
Děkuji za pozornost!
