V historii se s téměř železnou jistotou ukazuje, že vzdát se možnosti vlastní obrany nikdy nedopadne pro národ a ani pro jednotlivce dobře. Proto je velmi smutné, že náš stát, který má dvě hlavní povinnosti (a důvody existence vůči svým obyvatelům), obranu území a vymáhání práva (policii a justici), v posledních letech řeší v podstatě hlavně všechno ostatní, v čem by se občané obešli bez něj.
Samotným občanům pak možnost vlastní obrany zkouší stále více omezit. Z historie přitom plyne ponaučení, že kdo politicky tlačí na odzbrojení občanů, protože v civilizované zemi mají přeci zbraně jen policisté a vojáci, ten může v důsledku přispět k tomu, že při opakování situace z března 1939 budou občané dílu zkázy jen bezbranně přihlížet…
Ty neumřeš, národe!
Bůh žehná ti a chrání tě dál.
Nach krve, s nímž slunce k nám ráno jde,
ti ve tvých granátech dal.
Tak ti tvé kameny kázaly:
tvrdý jak žula zůstaň ty,
čistý jak křemenné krystaly
a žhavý jak granáty.
(Marina Cvětajevová, 15. března 1939)