Myslím, že právě na tomto fóru nemusím nikoho přesvědčovat o významu vědy, výzkumu a technických oborů pro českou ekonomiku. Základem našeho hospodářství je průmysl. Hnací silou průmyslu jsou vědci a inženýři. Platilo to v 19. století, platilo to ve 20. století, platí to i ve století 21.

Za Rakouska-Uherska produkovaly české země 70% průmyslové výroby celého mocnářství. Díky průmyslu jsme za 1. republiky patřili mezi desítku nejbohatších a nejrozvinutějších zemí světa. A stále jsme v první desítce nejprůmyslovějších států.

Někteří říkají, že je to špatně. Že musíme snížit naši závislost na průmyslu. Že máme daleko více rozvíjet služby. Je to názor módní, je to názor moderní – a je to nápad špatný a mylný. Vím, že to víte. A já to vím také.

Poslední světová krize ukázala, že státy, které vsadily na služby či finanční operace, utrpěly daleko tvrdší úder a vzpamatovávaly se z něj déle než průmyslové Německo. Nebo i třeba průmyslová Česká republika. Je to vcelku logické, protože vždy, když splaskne nějaká virtuální bublina, tak se ukáže to, co je opravdu důležité. A to je schopnost produkovat reálné věci. Nikoli pouze generovat fiktivní operace či nabízet sofistikované služby, které jsou ovšem poměrně zbytné a v době krize se stávají tím prvním, co si lidé odpustí.

Problém opravdu není ve vysokém podílu průmyslu. Co ovšem problémem je či mohlo by být, je efektivita a kvalita. Problémem je vysoká energetická závislost výroby. Problémem je nízký podíl duševní práce a vysoký podíl materiálu ve výrobcích. Problémem je neschopnost nabídnout špičkové hi-tech výrobky, které obstojí ve světové konkurenci.

Ano, dnes už nejsme v 19. století. Co jsme uměli tenkrát, to dnes umějí rozvojové země nabídnout ve stejné kvalitě a za nižší cenu. Zejména proto, že mají daleko nižší náklady na pracovní sílu, na bezpečnost, na ekologii. V tom jim rozhodně konkurovat nechceme.

Jsem si ovšem jist, že české firmy, čeští vědci, čeští inženýři touto cestou jít nechtějí. Za posledních 20 let se Česká republika pomalu stává zemí, která už nekonkuruje pouze cenou, ale zejména kvalitou. Český průmysl prochází soustavnou transformací, která zvyšuje produktivitu, snižuje materiálové a energetické náklady a zavádí inovace a nové technologie.

Na můj vkus by ovšem onen proces mohl být rychlejší. Oním urychlovačem, oním motorem ekonomického růstu je daleko intenzivnější spolupráce vědy a výzkumu s průmyslovými firmami. A samozřejmě daleko větší důraz na technické vzdělání. Musíme si vzít příklad z Německa. Což je země nám blízká nejen geograficky a historicky, ale právě i významem průmyslu pro národní hospodářství.

Německo má velice drahou pracovní sílu. Má také poměrně vysoké daně. Má velice přísné standardy bezpečnosti a ochrany životního prostředí. Přesto dokáže na světových trzích konkurovat. Přesto dokáže vytvářet nová domácí pracovní místa. Přesto není ohroženo tím, že by se celý jeho průmysl přesunul někam do Asie či Latinské Ameriky a v Německu zůstaly pouze služby.

Německo toto vše dokáže díky tomu, že inovuje rychleji, než by globalizace a růst nákladů práce učinily jeho průmyslovou výrobu nekonkurenceschopnou. A tak rychle inovuje díky několika faktorům:

1. Německo nikdy nenajelo na módní vlnu, že technické vzdělání – včetně vzdělání středního – je jakýmsi přežitkem a moderní Evropané se mají věnovat společenským vědám, ekonomii či právu.

2. V Německu podniky a vědci přímo spolupracují. Nejen formou silných vývojových oddělení přímo ve firmách, ale na rozdíl od nás si běžně zadávají výzkum a vývoj od velkých renomovaných vědeckých institucí.

3. Německo má na rozdíl od nás větší podíl drobných a středních firem, které vytvářejí přes 60% pracovních míst. Ty jsou samozřejmě daleko pružnější v zavádění inovací a výrobků založených na nových vědeckých objevech než velké kolosy.

4. Německá vláda velice uvážlivě podporuje vědeckotechnický pokrok stanovováním strategických výzkumných priorit, do nichž investuje, a jež tak jsou pobídkou pro vědce, inženýry i podnikatele nacházet nová řešení pro průmysl, konkurenceschopnost a prosperitu.

V Německu zkrátka skvěle funguje onen inovační trojúhelník: vzdělání, výzkum, inovace.

Dokážeme jít touto cestou? Jsem si jist, že ano, pokud budeme opravdu chtít. Předpoklady pro to máme. Některé z těchto předpokladů plníme lépe, jiné hůře. Ale můžeme plnit všechny a dobře.

Vezmu to popořadě:

1. Co se týká technického vzdělávání, vedu dialog jak s ministrem školství, tak se zástupci průmyslu. Tak, abychom dokázali sladit požadavky firem s nabídkou škol. Podobně to funguje v Německu, kde podnikatelé daleko více mluví do vzdělávacích priorit. Jsou ovšem daleko více ochotni do nich také sami investovat. Dávají daleko více peněz nejen do vlastních středních učňovských škol, ale i do škol vysokých. Ostatně příklad německého podnikatele, který za čtvrt miliardy postaví takovou školu u nás, je toho příkladem. Ano, to je řešení. Ostatně tím, kdo světové manažery naučil starat se o kvalitní vzdělání svých zaměstnanců, byl český podnikatel Tomáš Baťa.

2. Spolupráce mezi podniky a výzkumníky je naše chronická bolest. Snažím se o to, abych prolomil bariéru mezi světem průmyslu a světem vědy. Protože zdaleka ne na vše stačí firemní vývoj. Pokud máme přijít se zcela novými výrobky, se zcela novými technologiemi, potřebujeme propojit celý řetězec. Od výzkumu k vývoji až ke konečné inovaci. Potřebujeme, aby vědci, inženýři a byznysmeni spolu uměli komunikovat a spolupracovat skutečně dlouhodobě. Toto nepochybně bude prioritním úkolem mého úřadu, který nyní budujeme. K tomu nám poslouží nový zákon o podpoře vědy a výzkumu, kde chceme zvýšit motivaci výzkumných institucí hledat způsob, jak prodat a komercializovat výsledky svého bádání.

3. Podpora malých a středních firem je prioritou KDU-ČSL. Nemáme sice ve svých rukách ministerstvo financí ani ministerstvo průmyslu a obchodu ani ministerstvo pro místní rozvoj ani ministerstvo dopravy či ministerstvo školství, což jsou všechno resorty, kde lze, ať už prostřednictvím národních či evropských programů, podpořit rozvoj českých malých a středních podniků. Nicméně s těmito resorty ve vládě komunikujeme. Coby vicepremiér pro vědu, výzkum a inovace pak nově vedu Radu vlády pro konkurenceschopnost a jsem pověřen koordinací RIS3 strategie, která míří na rozvoj výzkumu a inovací v regionech. Toto jsou možnosti, které chci využít ve prospěch rozvoje malých a středních firem.

4. Konečně čtvrtým pilířem jsou národní priority výzkumu a vývoje. Právě možnost lépe koordinovat naplňování těchto priorit v jednotlivých resortech a oborech, stejně jako koordinace mezi českými a evropskými prioritami a národními a unijními zdroji, je jedním z dobrých důvodů, proč po vzoru Německa založit centrální úřad pro vědu a výzkum. Uvažuji rovněž o tom, že formou vládní objednávky navrhnu programy výzkumu například v oblasti nových zdrojů energií, biopaliv 3. generace či energetických úspor v budovách či dopravě.

Myslím, že pokud zvládneme tyto čtyři body, pak se o budoucnost české vědy, techniky a průmyslu nemusíme obávat. A pak se nemusíme obávat ani o ekonomickou prosperitu, kvalitu života a nabídku dobře placených kvalitních pracovních míst. Ještě před úplným závěrem chci zdůraznit, že oproti častým steskům není náš základní problém v penězích. Z českého rozpočtu a z evropských fondů bude v příštím období k dispozici na výzkum kolem 35 miliard ročně. Při rozumném využití je to dost. Jsem si rovněž jist, že české firmy mohou do výzkumu a vývoje investovat daleko více, než ono 1% HDP, které dávají dnes. Alespoň 2%, jak doporučuje Lisabonská strategie.

Problém opravdu není v nedostatku peněz. Ale v nastavení systému. Bouřlivý vývoj českého průmyslu a technických věd v 19. století byl daleko spíše způsoben školskou reformou císaře Franze Josefa a založením Akademie věd než přísunem investic. Protože lidské zdroje, lidský potenciál, lidské myšlení jsou skutečným zdrojem pokroku.

Všechno je zkrátka v lidech. Sázím proto zejména na vás. Sázím na umění, vynalézavost a vzdělanost českých lidí. Díky těmto vlastnostem jsme se kdysi dostali na naprostou světovou špičku nejvyspělejších a nejrozvinutějších zemí. Jen a jen díky těmto vlastnostem se na ni vrátíme, jen díky nim se na ní trvale udržíme. Díky společnému nasazení vědců, výzkumníků, inženýrů a podnikatelů jsme v minulosti vybudovali robustní a zároveň inovativní ekonomiku. Tyto schopnosti osvědčila i během transformace 90. let a v čase světové ekonomické krize. Takovou silnou a moderní ekonomiku by Česká republika měla mít – a musí mít - i do budoucnosti.