Ono číslo svědčí o tom, že ani v posledních válečných chvílích svoboda nebyla zadarmo a mnozí za ni zaplatili cenu nejvyšší.

Mezi padlými jsou několikaměsíční děti i takřka století starci. Rovněž několik stovek žen.

Některé z obětí připomínají pomníčky a pamětní desky rozeseté po Praze. Mnozí ale žádný svůj památník nemají.

Zde se symbolicky skláníme před všemi z takřka tří tisíc zabitých - a zároveň před každým zvlášť.

Každý, kdo v květnovém povstání padl, měl svůj osobní život. Svou rodinu, své blízké, své přátele.

Každého mrtvého někdo postrádal. Někdo na něj vzpomínal. Dnes na ně všechny vzpomeňme my.

My, kteří už sedmdesát let žijeme v míru. My, kteří už čtvrt století žijeme svobodně a v bezpečí. My, kteří nesmíme zapomenout na naše padlé. Ale ani na to, proč ona strašná válka vůbec začala.

Nesmíme zapomenout nejen na vinu agresora. Ale také - a možná hlavně - na vinu těch, kteří mohli agresora včas zastavit, ale nezastavili. Naopak v něm bláhově vyvolali dojem, že může snadno získat vše po čem zatouží, čeho si požádá, po čem sáhne. Projevili tak nedostatek odvahy i rozvahy.

Evropští vůdci tenkrát selhali. Slovy Winstona Churchilla: měli na výběr mezi válkou a hanbou. Zvolili hanbu. Dostali válku.

Tuto tragickou chybu nesmíme opakovat. Nesmíme již nikdy vzbudit v agresorovi pocit, že jsme slabí a nerozhodní.

Společnost, která se bojí v rozhodující chvíli něco málo obětovat, aby uhájila svobodu a své hodnoty, musí nakonec platit daleko víc. Druhá světová válka přinesla ohromné škody, neštěstí, utrpení a smrt milionů lidí. Strašlivá cena za slabost a nerozhodnost...

Ti, před jejichž památkou se dnes skláníme, nebyli slabí a nerozhodní. Byli to občané věrní svobodě a demokracii, věrní masarykovskému ideálu státu. Byli to hrdinové. Nikdy na ně nezapomeneme.

Pavel Bělobrádek
předseda KDU-ČSL