Musím se přidat k tomu, co řekl můj předřečník, doplnit to pár poznámkami. Vzpomínám si, jak jsem jednou debatoval s Václavem Klausem, který je léta znám tím názorem, že nelze dělat ochranu přírody nařízením shora, že by se mělo vychovávat, že vůbec ochrana přírody je jenom taková nadstavba, že si ji může dovolit stát, až když je dostatečně ekonomicky silný, že když nejsme dostatečně ekonomicky silní, tak bychom se neměli zabývat takovými hloupostmi, jako je ochrana přírody a životního prostředí.

Chvilku jsem s ním debatoval, říkal jsem: Když třeba se státy dohodnou na kvótách na odlov sardinek v Baltském moři, to je také nařízení, regulace shora. Protože když to nařízení nepřijmou, když to nebudou dodržovat, to moře prostě vylovíme. Moratorium na lov velryb je také nařízení shora, je to zákaz. Ty státy k němu přistupují. Souhlasí s tím, že přijímají zákaz lovu velryb. A když to nebude, tak prostě ty velryby vyhynou. Ono se zase tak moc nestane, protože vyhynuly tisíce jiných zvířat. Odpůrci často argumentují tím, když ale zakážeme lov velryb, přijdou ti lidé o práci. Když ho nezakážeme, přijdou o ni taky, protože ty velryby prostě zmizí, pak ti lidé stejně přijdou o tu práci, akorát už tady nebudou ty velryby.

Tak jsem mu říkal, že, vlastně jsem argumentoval tím, že když nebudeme regulovat ochranu přírody, že o mnoho druhů přijdeme. Na to se mě zeptal: Můžete mi říct nějaký druh, který člověk vyhubil? V té chvíli jsem trošku ztratil vůbec schopnost mluvit. Pak jsem řekl 10, 15, 20 takových těch nejznámějších druhů, jako dronte mauricijský, který byl vyhuben jen pár let po tom, co byl objeven, a mořská kráva, holub stěhovavý, kterých v Americe létaly miliony, najednou je člověk zničil během několika desítek let. Na to mi pan profesor řekl: Mezitím desítky dalších druhů vznikly. Takhle to je, když ekonom mluví o ochraně přírody, protože si přečte, že v deltě řeky Mekong byly objeveny nové druhy, on má za to, že zrovna vznikly.

Myslím si naopak, že ochrana, ne planety, protože jak už jsem tady několikrát říkal, planeta to přežije, ochrana našeho životního prostředí, naší existence je nutná dělat regulacemi. Pokud to nebudeme dělat, jsme na cestě do pekla. My tam jsme asi pravděpodobně stejně, akorát si to pořád nepřipouštíme.

Já třeba v zoologické zahradě jsem byl v první zoo v republice, která zrušila plastové jednorázové obaly, nařízením, zákazem. Všichni ti nájemci, kteří chtějí v zoo podnikat, nesměli používat jednorázové plastové brčka, talířky, kelímky atd. Nakonec je to ekonomicky výhodné pro nás, pro zoologickou zahradu, protože máme vratné obaly, ty se myjí, točí se pořád dokola, ti lidé si je často berou jako suvenýry, my platíme méně za odpady, protože je neprodukujeme, to je asi nejlepší, co můžeme udělat. Zároveň si ti lidé ty kelímky nechávají tak, že vyděláváme na tom podruhé, protože prodáváme suvenýry. A ještě máme dobrý pocit, že něco děláme pro životní prostředí. To není nic jiného než zákazem, přesvědčováním to prostě nejde. Tak jsme to zakázali.

Říct, že Evropa sama nic nezmění, zní logicky. Ale ono nejde o to, že zakážeme v Evropě používání plastových brček, každý to může dělat sám od sebe. Když přijdu do restaurace, snažím se včas říct, že do toho Aperolu Spritz nechci prostě brčko. Ale nedělá to každý. Takže pojďme to udělat společně, neberme to tak, že zachráníme svět před plasty, ale že taky ukážeme cestu tomu světu. To je strašně důležité, vychovávat, tím, že Evropa to udělá, vychovávat i ostatní státy.

Ale přitom nejsme první. Mluvíme o třetím světě, o tom, jak to tam vypadá, víme, jak to tam vypadá, víme, jak vypadají moře, řeky, pouště, lesy, jezera. Ale přijede do Rwandy a ne, že tam o tom diskutují, jestli zakázat, nezakázat. Tam už to platí 10, 15 let. Prostě nesmíte používat plastový pytlík. Je to Rwanda. Jak se my koukáme na Rwandu? Třetí svět. O pár let později k tomu přistoupily další státy, například Keňa, kde se nesmí používat plasty, nikde v obchodě vám nedají plastový pytlík, prostě ne. Máte papírový, máte svoje, postarejte se sami o sebe. Mě to nesmírně těší, protože si pamatuji, jak před 30 lety jsem chodil do supermarketu a ta paní už mě vítala: "To je ten pán, co nechce plastové pytlíky." Nechci. Ale to nestačí. Za těch 30 let se to nikam neposunulo. Jediná cesta je zákaz. Takže EU může být příklad. Nestačí, když Ondra Vetchý chodí po městě, sbírá odpadky a občas se popere s někým, kdo plast zahodí. Je potřeba, aby s tím společnost sama něco udělala. A příklad je možná ještě důležitější než to, že Evropa sama nebude plasty používat.

Děkuji.