Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážená paní ministryně, dámy a pánové, trochu mi připadá, jako bych byl dneska jediný, kdo se tady po ránu probudil.
Máme před sebou předložený návrh zákona o léčivech, který se sice tváří, že se vlastně jedná o zdravotní a nepříliš složitou normu. Já si myslím, že se jedná o naprosto, naprosto zásadní normu a zdaleka se netýkající jenom problematiky zdravotnictví jako takového. Budu navrhovat ve svém vystoupení, abychom přikázali návrh zákona i ústavněprávnímu výboru. Pokládám to za naprosto nezbytné, protože hlavním obsahem podle mého názoru není to, jakým způsobem se lidé léčí, ale jakým způsobem se o nich sdílí informace, jakým způsobem se ve zdravotnickém systému o nich sdílí informace.
Vedli jsme tuhle diskusi už několikrát v minulosti, někdy v roce 2010. Jestli se nepletu, byly tady první návrhy na e-recepty a na vstupování a kdy může pacient povolit a kdy může pacient zakázat. Tehdy to bylo na povolení. Konkrétnímu lékaři řeknu, kdy může se jít podívat do mé zdravotnické dokumentace.
Nyní přichází ministerstvo s úplně obrácenou koncepcí, 81E, sice jsou tam samozřejmě předtím takové ty vznešené věty, které říkají lékař může nahlížet jenom pokud to je potřebné k léčení. Ale to už jsme zažili tolikrát, že různé státní, soukromé a další subjekty můžou nahlížet jenom tehdy, když to potřebují ke svému výkonu, a kolikrát jsme zjistili, že si nás někdo jen tak prověřuje, že si někdo jen tak zjišťuje, co je o mně možné zjistit zajímavého.
A tady jsme najednou ve správě souhlasu, § 81E, v tom, že musím aktivně vyslovit nesouhlas s tím, aby se na mě smělo koukat, a to buď vůči všem lékařům, nebo jenom vůči některým konkrétním lékařům? Já si myslím, že tohle je naprosto zásadní otázka. Naprosto zásadní otázka. Podle mého nejhlubšího přesvědčení já mám říci, kdo a v jaké chvíli se může podívat do mého lékového záznamu, kdo může jít kontrolovat, jestli nemám nějaké kontraindikace, jestli neberu něco jiného, jestli si nepřicházím pro třetí lék. To je asi v pořádku, ale mám to být já, kdo to řekne a ne lékař, který je mimochodem ještě držen lékařským tajemstvím, takže se i blbě proniká a zjišťuje zvenčí, jestli tak nečiní jenom prostě opravdu proto, aby zkontroloval svoji manželku, například děti, jestli mu nezlobí a neberou nějaké přípravky, souseda a další osoby.
Tak to je první problém, který tam vidím a myslím, že nesouvisí s léčením jako takovým, ale souvisí zásadním způsobem s ochranou osobních údajů a myslím si, že bychom se na něj měli podívat i z jiného pohledu než jenom z pohledu lékařů. Věřím, že mnozí lékaři, zejména takoví ti, kteří jsou v nemocnicích a teď jim tam přicházejí různé osoby, mnohdy i osoby, které se téměř nedají dohledat, jak jsou léčeny a jestli jsou vůbec léčeny, takže mají radost, když se do toho můžou podívat. Já tomu rozumím, s řadou z nich jsem také hovořil, ale přesto si myslím, že není možné psát zákony pro osoby, které jsou někde na okraji společnosti, ale zákony se mají psát pro osoby, které naopak jsou v centru.
S tím souvisí druhá poznámka poměrně zásadní, kterou k tomu mám, a ta se týká § 112A, zvláštních postupů k utajení a zajištění bezpečnosti. Zase poměrně nestandardní produkt. Ještě to tady tak jako vypadá vznešeně, že všechno je v zákoně přece ošetřeno, ale najednou začneme říkat, že pro některé části společnosti vláda stanoví nařízení. A zase zpozorněme, protože podle mého názoru tady hluboce překračujeme možnosti zmocnění pro vládu, aby vláda stanovila nařízení, zvláštní postupy pro účely utajení. A teď máme účely utajení činnosti - zpravodajských služeb, policie, vojenské policie, celní správy, Generální inspekce bezpečnostních sborů a ozbrojených sil České republiky a zajištění bezpečnosti jejich příslušníků a vojáků v činné službě - lze použít zvláštní postupy při plnění úkolů stanovených tímto zákonem. Jaké to jsou ty zvláštní postupy? Týká se to jenom opravdu utajovaných skutečností? Pak bych to snad byl schopen pochopit, že tam něco takového existuje, nebo se to týká tedy zajištění bezpečnosti jejich příslušníků a vojáků v činné službě?
Pak se ptám, proč jsou tam jenom ozbrojené sbory. Jak to, že tam nejsou ústavní činitelé? Jak to, že tam není prezident republiky? Jak to, že tam nejsou soudci? Jak to, že tam nejsou státní zástupci? To si tady vylobbovaly ozbrojené sbory, že oni budou mít nějakou zvláštní správu, ještě stanovenou nařízením vlády, která bude říkat: Tady můžete, bude to utajeno, bude to vedeno pod cizími jmény. Opravdu si myslíte, že pokud někdo bude chtít něco vynášet z lékových záznamů a lékových spisů, tak ho bude zajímat policista nebo celník XY na okrese? Opravdu si myslíte, že to nebude v první řadě každý z nás? V první řadě každý ze soudců, který soudí? Ze státních zástupců?
Prostě mám dojem, že jsou tady věci, které jsou hluboce, hluboce nedomyšlené. A byl bych velmi rád, kdybychom se mohli dohodnout na tom, že kromě zdravotního výboru, který nechť to, prosím, posuzuje z hledisek toho, co je potřeba pro zdraví obyvatelstva, aby se tím zabýval ještě ústavněprávní výbor a nevím, jestli to nemá jít i k paní poslankyni Válkové, když mi tady přikyvuje, na petiční výbor, protože se to zásadním způsobem týká ochrany práv pacientů a myslím, že v § 112 se to i zásadním způsobem týká možnosti nebo rozsahu zmocnění výkonné moci, kterou jsme ochotni jako Sněmovna poskytnout. Já si myslím, že tento rozsah zmocnění výkonné moci je naprosto nad rámec a také okruhu osob, protože mi připadá opravdu neuvěřitelně překvapivé, že jsou tam všechny bezpečnostní složky a služby, ale zato tam nejsou ústavní činitelé. To se mi zdá velmi zvláštní a myslím si, že to je zase věc, o které bychom se měli bavit.
Je to bohužel typický návrh, který zpracovávají ministerští úředníci jenom v dohodě mezi sebou, aniž by přemýšleli obecně o tom, jak funguje stát.
Děkuji za pozornost.
