Snad jenom k tomu, co zaznělo doposud na jednáních Sněmovny. Velmi často se myslí na dlužníky. Velmi se pořád rozněžňujeme nad těmi chudáky, kteří do těch exekucí spadli. Malinko se zapomíná na skutečnost, že si za to vždycky můžou sami. Buď se někde zadlužili, nebo něco zanedbali, nebo něco podobného. A málo se přemýšlí nad tím, že jsou také někde nějací věřitelé, mnohdy veřejné subjekty, nebo subjekty poloveřejné, jako Dopravní podniky, mnohdy soukromé subjekty, mnohdy přátelé, teď nemluvím o výživném, to je vždycky trochu vyňato, ale typicky SVJ, družstva a další, kde je snaha nějakým způsobem zabezpečit, aby ti ostatní, kteří bydlí, neměli problém a zase se to někde ošetřuje zvlášť. A zapomíná se, že fakt jsou tam vždycky taky nějací věřitelé, někdy ani ne záměrní, kteří ty peníze chtějí dostat zpátky a že musíme dbát na to, aby ta práva byla relativně vyrovnána. Velmi často se operuje případy, které jsou patnáct, dvacet let staré. Já jsem původně nehlasoval pro soukromé exekutory, ač jsem tady byl, odhlasovali to jiní. Je pravda, že první polovina, první dekáda tohoto století byla velmi divoká a vznikla tam celá řada hrubě nespravedlivých věcí. Přesto si myslím, že většinu z nich už jsme vyřešili za těch následujících deset let. Máme za sebou velkou novelu insolvenčního zákona, která tady vyvolávala taky obrovitánské emoce, ale která by měla pomoci zejména u těch vícečetných exekucí nějakým způsobem lidem, kteří chtějí něco řešit. Samozřejmě tam musí být vždycky vůle chtít něco řešit. Připravit se na to, že ty tři nebo pět let budu v nějaké složité situaci a po ní jsem oddlužen, ne prchat po republice, brát všude peníze načerno, jak nám tady občas říká pan kolega Bláha, a mít pocit, že z nich nemám zaplatit ani korunu. Ano, tito, co takto prchají po celé republice, opravdu řešeni nebudou. Ale jenom bych byl hrozně nerad, abychom pořád v té snaze o ochranu dlužníků za každou cenu zapomínali na věřitele. To se týká jak poslaneckého návrhu a toho, čemu se dneska říká teritorialita, i když je to taková ne úplně přesná teritorialita, která je ale také minimálně lehce sporná. Pokud řekneme, že je to losem, tak už třeba ve Středočeském kraji, jestli jsem z Příbrami a losem bude napadat exekutor z Mladé Boleslavi, tak si zkuste změřit, kolik to při dnešní neprůjezdnosti Prahy, při pražském primátorovi z řad Pirátů přes tu Prahu tak je. To je tříhodinová cesta, to je možná dál než do Jihlavy. To samé v některých jiných krajích.

Takže ten pocit, že by to řešilo úplně všechno, také si myslím, že to neřeší. A samozřejmě že to nevytváří pak téměř žádnou konkurenci mezi exekutory minimálně ve smyslu toho, že se někteří snaží opravdu více a poctivěji něco vymoci a někteří mají pocit, že budou žít jenom z těch poplatků. To samé se trochu týká ale i ministerského návrhu, abych byl spravedlivý ve své do jisté míry kritice, který má podle mě v sobě dvě slabá místa, pokud se týká věřitelů. První slabé místo je, že když vymyslím tenhle systém takzvaného sněhuláka, první exekutor bere všechno, k prvnímu exekutorovi se sesype posléze všechno, tak hrozí nebezpečí, že to bude dlužník, kdo si bude vybírat exekutora, že v situaci, kdy bude vědět, že na něj dopadají nějaké zásadní problémy, tak to bude on, kdo si ten první exekuční titul domluvou s někým vyrobí a zajde si za svým blízkým exekutorem v tu chvíli, a pak všechny exekuce napadají k tomuhle jednomu. To vidím jako velký a potenciální problém, kterého bych se rád vyvaroval.

A druhá otázka, kterou tam pokládám za spornou, já bych byl samozřejmě pro to, abychom se pokusili vyřešit nějak zejména dlouhé exekuce, pět a více let. Ale ten pokus říct, že se v každé situaci má platit a že je to ten chudák věřitel, který si má předtím zjistit, jestli dotyčná osoba je, nebo není schopna něco splácet a podle toho se rozhodnout, jestli když to dá k exekutorovi, tak zaplatí nějaký ten poplatek na provedení exekuce, to asi jde opravdu u těch kamarádů, které znám, ale v řadě případů, a myslím, že tam největší problém budou mít veřejné nebo poloveřejné korporace, jako jsou typicky Dopravní podniky, ale i obce a další, které nemají žádný aparát na to, aby zjistily, jestli jejich věřitel je schopen, nebo není schopen platit, a přitom musí předem rozhodnout, jestli chtějí exekuci podat, protože budou muset dávat zálohu. Tam bych řekl, že ve vládním návrhu je poměrně nedokonale provedena RIA, která se tváří, že dopad na obce a krajskou samosprávu je nulový. Myslím si, že to není pravda, že jak z hlediska administrativního zatížení, tak zejména z hlediska rizika vstupních poplatků, případně pokračovacích poplatků, to může mít na místní samosprávy poměrně zásadní vliv.

Tolik asi stručné stanovisko. Nesmíme při snaze o ochranu dlužníků úplně zabíjet věřitele, skutečně oni jsou v právu, ten dlužník není v právu, aby nám byl tento parametr naprosto jasný. Věřitel je v právu, dlužník v právu není a musíme se pokoušet hlídat obojí. Jinak doporučuji, abychom oba dva tisky přikázali ústavněprávnímu výboru a doufám, že byl zaregistrován můj návrh na prodloužení lhůty na projednání ve výborech o 20 dnů.