Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně, pane ministře, dámy a pánové, já budu muset být opravdu stručný. Nic jiného mi nezbývá, protože budu muset utéct. A mnohé již zaznělo a odeznělo.
Já mám tu výhodu nebo nevýhodu, že jsem tady tuto debatu zažil v roce 2005, 2006 a ještě dávno předtím, když se prosazovalo registrované partnerství, které jak si jistě všichni pak vzpomenete, nakonec prosadil tehdejší předseda sociální demokracie Jiří Paroubek za podpory svých tehdejších Marťanů, který prohlašoval, že s nimi bude hlasovat, to jest komunistů. Tehdy jim říkal Marťani. Tehdy se schválilo registrované partnerství. Ty debaty, které kolem toho probíhaly, byly velmi podobné jako dnes a všichni, kdo to prosazovali, včetně všech těch aktivistů, ujišťovali: V žádném případě se nechceme bavit o adopcích, v žádném případě se nechceme stavět na roveň manželství. My chceme mít pouze uzákoněné své vzájemné vztahy. My chceme tento respekt společnosti a chceme, abychom měli navzájem nějakým způsobem upravená práva. To bylo v roce 2006. Od té doby - a vytáhl jsem si statistiky - průměrný počet sňatků je někde mezi 43, 44 tisíci do 57 tisíc. Průměrný počet uzavřených registrovaných partnerství je od nejnižšího čísla 177 do rekordního roku 2016 336. Někde mezi 0,39 % a 0,66 %. Není mezi gayi a lesbičkami zájem o uzavírání těchto sňatků. Těchto registrovaných partnerství. To, co se celou dobu vykládalo, jak to potřebuje pomoci značné části našeho obyvatelstva, nic takového se neodehrálo.
Já vůbec nechci zkoumat, z jakých důvodů, do těch mi vůbec nic není a je to naprosto jejich věcí. Ale jenom říkám: Nejsou to žádná čtyři procenta sňatkovosti a to zrovna my tu sňatkovost máme poměrně nízkou a dobře víme, že téměř polovina dětí vyrůstá v rodinách, které nejsou sezdané. Rodí se v rodinách, které nejsou sezdané.
Takže já ten celý příběh, který je nám tady dnes předkládán, vůbec nepokládám za příběh o právech gayů a leseb. To je příběh kulturní války, která se odehrává dnes ve značné části Západu, která je jediným z důvodů, jak se jinak cítím býti hlubokou součástí Západu, Evropské unie, Severoatlantické aliance a všeho dalšího, která mě vede k tomu, abych byl opatrný a říkal: nemusíme vyzkoušet každou hloupost, kterou ten Západ provede.
A já za sebe říkám, z tohoto hlediska nebudu hlasovat pro tento další krok v kulturní revoluci, který se pokouší přejmenovat nějaký tradiční institut a zatvářit se s Orwellem, že když Ministerstvo války přejmenuji na Ministerstvo lásky, že bude v zemi lépe. Já si myslím, že to tak nebude. Není to diskuze o právech gayů a leseb. Je to diskuze o tom, jaký význam má slovo manželství. A naše zkušenosti jsou tedy, že pokud začneme tímto způsobem ničit jazyk, přejmenovávat instituty a dávat jim jiný význam, že to nakonec skončí tím, že za potenciální rasistickou urážku je dvouapůlnásobně vyšší trest, alespoň u fotbalistů, než za úmyslné kopnutí do hlavy. Děkuji za pozornost.
