Ano, mluvím o čtvrtečním únosu českého občana ozbrojenci Islámského státu. Byť jsme poslední dobou o zvěrstvech tohoto teroristicko-politického hnutí slýchali ze sdělovacích prostředků prakticky každý den, ruku na srdce, žili jsme tak trochu v klidu, že nás se to až tak moc netýká. Tak teď už ano. A možná nás všechny zaskočilo, jak snadno k tomu došlo a možná nám konečně začíná docházet, jak obrovská a všudypřítomná tato hrozba je. A také nás asi všechny napadá otázka, co s tím budeme dělat. Ne, co oni, ti druzí s tím budou dělat. Co s tím my budeme dělat?
Tato otázka je teď bezesporu největší noční můrou jindy nic nedělajícího a poměrně neschopného ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka. Budiž mu útěchou, že dělat nemůže prakticky nic. Proto jeho mediální tanečky v rytmu maximální angažovanosti působí dost lacině, bezmocně a směšně. Ona celá naše diplomacie je jaksi neviditelná ve stínu zahraniční angažovanosti prezidenta Zemana. Jeden by si skoro nevzpomněl, kdo je tu šéf diplomacie. O to zajímavější je v této věci právě jeho angažovanost. Proč teď? Proč nebyl slyšet ohledně unesených studentek v Pákistánu? Proč se nijak neangažoval v případě dvou zadržovaných sourozenců v Norsku? Dokážete vůbec rozpoznat po roce a půl této vlády hlavní proudy naší zahraniční politiky?
Pojďme se ale vrátit k otázce – co teď? V první řadě si musíme přiznat, že hrozba Islámského státu je prakticky celosvětová, že se týká bezprostředně i nás a že se musíme aktivně zapojit do snahy jí eliminovat. Že Česko samo v této věci nemůže dělat prakticky nic, ať už diplomatickou či vojenskou cestou, je nám asi všem jasné.
Často slýchám dotazy typu „Proč už tam konečně někdo nevlítne a nevybombarduje to všechno“? Takhle „snadné“ to v tomto případě opravdu nebude. Islámský stát není stát v pravém slova smyslu, se svým výsostným územím, s politickými vůdci zvolenými většinou obyvatel. Je to násilná teroristická organizace, prorůstající do tradičních zemí blízkého východu, napříč jejich územími od Libye až po Pakistán. Tady hrubá vojenská síla nepomůže, a pokud ano, tak jen za cenu obrovských ztrát na civilním obyvatelstvu, které s tímto hnutím často samo bojuje.
Jsem si jistý, že touto otázkou si láme hlavu nejedna politická, vojenská či zpravodajská špička na celém světě a obávám se, že zrovna pan Zaorálek s žádným geniálním řešením nepřijde a asi to od něj ani nikdo čekat nemůže. Je ale jedna (a asi jediná) věc, co by z pozice ministra zahraničních věcí země, která právě byla do této hrozby rovněž zatažena, udělat měl a stále na to marně čekám. Měl by otevřeně sdělit ostatním zúčastněným zemím: „Ano, týká se nás to jako vás, jsme připraveni se podílet na společném řešení a spolupracovat na společném postupu proti Islámskému státu.“Tak teď už ano. A možná nás všechny zaskočilo, jak snadno k tomu došlo a možná nám konečně začíná docházet, jak obrovská a všudypřítomná tato hrozba je. A také nás asi všechny napadá otázka, co s tím budeme dělat. Ne, co oni, ti druzí s tím budou dělat. Co s tím my budeme dělat?Tato otázka je teď bezesporu největší noční můrou jindy nic nedělajícího a poměrně neschopného ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka. Budiž mu útěchou, že dělat nemůže prakticky nic. Proto jeho mediální tanečky v rytmu maximální angažovanosti působí dost lacině, bezmocně a směšně. Ona celá naše diplomacie je jaksi neviditelná ve stínu zahraniční angažovanosti prezidenta Zemana. Jeden by si skoro nevzpomněl, kdo je tu šéf diplomacie. O to zajímavější je v této věci právě jeho angažovanost. Proč teď? Proč nebyl slyšet ohledně unesených studentek v Pakistánu? Proč se nijak neangažoval v případě dvou zadržovaných sourozenců v Norsku? Dokážete vůbec rozpoznat po roce a půl této vlády hlavní proudy naší zahraniční politiky?
Pojďme se ale vrátit k otázce – co teď? V první řadě si musíme přiznat, že hrozba Islámského státu je prakticky celosvětová, že se týká bezprostředně i nás a že se musíme aktivně zapojit do snahy jí eliminovat. Že Česko samo v této věci nemůže dělat prakticky nic, ať už diplomatickou či vojenskou cestou, je nám asi všem jasné.
Často slýchám dotazy typu „Proč už tam konečně někdo nevlítne a nevybombarduje to všechno“? Takhle „snadné“ to v tomto případě opravdu nebude. Islámský stát není stát v pravém slova smyslu, se svým výsostným územím, s politickými vůdci zvolenými většinou obyvatel. Je to násilná teroristická organizace, prorůstající do tradičních zemí blízkého východu, napříč jejich územími od Libye až po Pakistán. Tady hrubá vojenská síla nepomůže, a pokud ano, tak jen za cenu obrovských ztrát na civilním obyvatelstvu, které s tímto hnutím často samo bojuje.
Jsem si jistý, že touto otázkou si láme hlavu nejedna politická, vojenská či zpravodajská špička na celém světě a obávám se, že zrovna pan Zaorálek s žádným geniálním řešením nepřijde a asi to od něj ani nikdo čekat nemůže. Je ale jedna (a asi jediná) věc, co by z pozice ministra zahraničních věcí země, která právě byla do této hrozby rovněž zatažena, udělat měl a stále na to marně čekám. Měl by otevřeně sdělit ostatním zúčastněným zemím: „Ano, týká se nás to jako vás, jsme připraveni se podílet na společném řešení a spolupracovat na společném postupu proti Islámskému státu.“
