Byli jsme zvyklí na to, že nám státní orgány zajišťovaly uspokojivý komfort svým propracovaným kontrolním systémem. Ne, že by dnes už nebyl. Stále ho máme a uplatňuje se velmi účinně u domácí, české výroby potravin, kde víme, že kontrola dobře funguje a potraviny z české výroby jsou zdravotně nezávadné a jsou tím nejbezpečnějším, co můžeme v obchodech koupit. Totéž však neplatí u potravin dovážených ze zahraničí a ještě méně u potravin, které pocházejí ze zemí mimo Evropskou unii. A nejedná se jen o hygienickou kontrolu, či kontrolu zdravotní. Problém může být „neviditelný“, skrytý v půdě, kde daná plodina byla pěstována anebo v používaných hnojivech, jejichž rezidua v plodině jsou předmětem kontroly jen málokdy.

Stali jsme se členy velkého společenství, Evropské unie. Ta nastavila pravidla zajišťování zdravotního a hygienického dohledu včetně systému včasných hlášení. Praxe však ukazuje, že sice pravidla a systém jsou, ale tak nějak to úplně spolehlivě nefunguje. Těch případů už byla celá řada a netýká se to jen kontaminovaného masa z Polska. Proto, aby se zboží prodalo, se často hlášení opožďují, nedostatky se řeší, až se problém „objeví na trhu“ a novinář nebo zákazník křičí. A tu si vzpomeneme na naše dozorové orgány a chtěli bychom, aby kontrolovaly všechno zboží. Ale to bohužel nejde. Z dovozového zboží státní orgány nekontrolují ani jednu celou desetinu a vybudování dostatečného aparátu k zajištění kontrol všeho zboží je opravdu jen iluzí.