- Zakazuje dvojí kvalitu potravin, tedy onen drzý a ponižující šlendrián, kdy zejména západní výrobci dodávají na český trh podřadné zboží, zabalené ovšem tak, jako kdyby se shodovalo se zbožím prodávaným v těchto zemích. Dělají to výrobci čokolády, mléčných výrobků, pečiva a mnohých dalších. Docela normálně šidí české spotřebitele a dokonce to zdůvodňují tím, že u nás máme prostě jiné zvyky a jiné chutě. Proto nám prodávají – samozřejmě za plnou cenu – takové výrobky, kde většinou chybí nejkvalitnější surovina nebo srovnatelná kvalita složení (například čokolády s menším obsahem kakaa, oblíbené rybí prsty, kečupy, sýry atd.). Pákou na tyto běžné nekalé obchodní praktiky je zákon, který jsme si mimochodem prosadili i v rámci celé EU.
- Požaduje, aby velké prodejny potravin prodaly alespoň 55 % základních potravin, tj. potravin, které jsou typické pro území naší země (tvoří základní součást českého jídelníčku), je pro ně typická nízká cena a snadná dostupnost. To přispěje k tomu, aby náš zemědělec a potravinář měl šanci na našem trhu nabídnout, uplatnit a prodat své výrobky.
Jak to tedy je? Je to jednoduché! Zákon jmenuje 120 základních potravin z celkových 15.000 položek nabízených na našem trhu, a říká, že z konečného množství prodaných základních potravin, převedených na hmotnostní jednotky, by mělo být každý rok 55 % od domácích výrobců.
Tedy, když 120 položek dělá necelé 1 % z celkových 15.000 položek všech potravin, pak požadované procento činí 0,4 % z celkových 15.000 položek všech potravin nabízených na našem trhu.
No, a tak zatímco boj o dvojí kvalitu jaksi časem vyprchl, v otázce podílu domácích potravin na domácím trhu si libují zdánliví obhájci svobodného trhu. Ti totiž přišli s jiným, zcela chybným, výkladem a začali tvrdit, že se vlastně na každou z těch položek stanovila kvóta 55 % a že se tedy od každého jednotlivého druhu zboží musí prodat oněch 55 %. Dokonce se našel i filuta, který tvrdil, že si ke každému francouzskému sýru bude muset spotřebitel přikoupit třeba kilo českých brambor, aby se zákon dal dodržovat. To je ovšem totální nesmysl! Nehledě na to, že do tohoto tyátru se s velkým nadšením zapojili lidé, kteří se honosí prezidentskými tituly, ale placeni jsou hlavně za to, že se nestydí podobné nesmysly veřejně propagovat.
Zcestné jsou i argumenty, že mnohé položky naši domácí producenti nejsou ani v takovém množství schopni vyrobit, že spotřebitelé budou mít menší výběr a že ceny půjdou nahoru.
Tady musím říct, že stávající zákon o potravinách ideálním řešením tristní situace v Česku není. Je to ale po dlouhých letech konkrétní návrh, který hájí zájmy českých občanů a dobrých českých potravin na našem talíři. Ano, kdyby v rámci EU fungovalo ve skutečnosti to, co se navenek tvrdí a co se naslibovalo, nebyl by potřebný. Smutným faktem však je, že praktickým důsledkem společné zemědělské politiky je diskriminace našich domácích výrobců na maloobchodním trhu a to dokonce i na našem vlastním maloobchodním trhu.
Je tedy na čase zvednout hlavu, probudit v sobě naši národní hrdost a donutit majitele maloobchodních řetězců, aby našim producentům nabídli prostor pro jejich výrobky a spotřebitelům díky tomu nabídli víc potravin od lokálních dodavatelů. Jsou kvalitní, jsou levné a jsou zdravé – už proto, že se nemusejí zbytečně technicky ošetřovat, aby při převozu na naše pulty neshnily, zbytečně skladovat a zbytečně vozit tisíce kilometrů sem a tam.
Margit Balaštíková
