Jestli někteří z nás žijí v naivním optimismu neomezených možností dovozu potravin, nechť se seznámí s hodnocením cílů udržitelného rozvoje OSN do roku 2030 a zjistí, že cíle se nedaří naplňovat. Vždycky jsem tvrdila, že potravina je strategická surovina a je tomu tak. A o tom, že to s výrobou potravin nevypadá dobře ani ve světě, vypovídá i doporučení výkonné ředitelky Světového potravinového programu OSN paní E. Cousinové. Doporučila, aby malí zemědělci vytvářeli sdružení, která by zvýšila jejich konkurenceschopnost, umožnila jim získání nových technologií a pomohla jim prosadit se na trhu. Malý zemědělec to sám nedokáže. Přitom všichni zemědělci (nejen malí) by měli být podporováni. Státy by se měly více angažovat v podpoře rizik (povodně, sucha), v podpoře investic do technologií, infrastruktury, vzdělávání a měly by dbát na podporu venkova, aby se venkov stal místem pro život mladých lidí. O tom všem u nás už několik let hovoříme, ale stále jen hovoříme.
Jsme součástí Evropské unie, velkého společenství s velkým produkčním potenciálem. Ale i ten velký potenciál může být snadno ohrožen, neboť ani ta největší produkční centra nejsou nezranitelná, neohrozitelná proměnami počasí či jinými krizemi.
A zůstat závislí na dovozu není řešení. Když se mluví o dovozu potravin, vždycky se pozastavím nad přesvědčivými a silnými hlasy falešných ochránců životního prostředí, kteří kritizují práci zemědělců a přitom nechtějí vidět, kolik kilometrů urazí právě dovážené potraviny, než se dostanou do českých obchodů. Uhlíková stopa z jejich transportů je jedním slovem nesmírná, ale ochráncům životního prostředí to zřejmě vůbec nevadí, protože nikdo neprotestuje, nedemonstruje, nikdo nekřičí - a měl by! Už dlouho jsem přesvědčena o tom, že do našich obchodů patří především potraviny, které jsou vyrobené u nás a ty dovozové by měly jen kompletovat či doplňovat nabízený sortiment. Tzn., aby potraviny putovaly co nejkratší cestou od výrobce ke spotřebiteli. A tím by se významně zkrátila i uhlíková stopa, zlepšilo by se naše životní prostředí a snížila závislost na ropě. Ale dodnes tomu tak není, ochránce životního prostředí ani Evropskou unii to zřejmě zatím netrápí, ale je to velké a horké téma, které bychom měli začít řešit alespoň sami. Sice se o tom v Bruselu již mluvit začalo, na Fóru pro budoucnost zemědělství (FFA) bylo slyšet i návrhy na zavedení "uhlíkové daně", ale je to jen jeden z mnoha názorů, kterých v blízké době jistě uslyšíme více.
Bruselské debaty ale trvají i léta. A my potřebujeme řešení. Ve světě i u nás přibývá mladých lidí, kteří mají jiné než tradiční stravovací návyky. Od masných a mléčných výrobků se stále více orientují na ovoce a zeleninu. A protože tyto komodity mají kratší trvanlivost, otevírají se před námi nové úkoly v zajištění jejich dostatečné domácí výroby, ale i v zajištění vhodného skladování a předcházení ztrátám. Když se však podíváme, kolik ovoce a zeleniny u nás produkujeme a kolik spotřebujeme, zjistíme, že dnes tuto část zemědělské produkce máme hluboce zaostalou. Po vstupu do EU přestala být domácí výroba konkurenceschopná, nebyla dotačně podporovaná a stala se neefektivní. Máme zde tedy co dohánět a to nejen v nových technologiích. A to není jen u zeleniny.
A když mluvíme o dotacích, je třeba připomenout, že současná - u nás často kritizovaná struktura české zemědělské produkce souvisí s tím, které produkty EU dotačně podporuje a které nepodporuje. I náš zemědělec se chová ekonomicky normálně. Takový systém je uplatňován již léta a víme, že je naprosto neuspokojivý a že nedovede naši zemědělskou produkci na cestu soběstačnosti. V bruselské centrále chtějí o všem rozhodovat, ale přitom nikdo neví a ani nemůže vědět, kam která země potřebuje nasměrovat podpory. Dnes se sice připravuje systém strategických plánů jednotlivých zemí, které má Brusel "jen schvalovat", ale - známe to. Potřebovali bychom něco jiného. Vhodnější by bylo, aby nám EU poskytla na zemědělství celkovou částku podpory a aby naše Ministerstvo zemědělství ve spolupráci s odbornou veřejností připravilo její racionální využití. Byl by to nový model, mnohem adresnější a zcela jistě efektivnější než ten současný. A nepochybně by pomohl i zvýšení naší produkční soběstačnosti.
Našim cílem (jak uvádí i končící euro-komisař Phil Hogan) musí být produkce dostatečného množství kvalitních nezávadných potravin za dostupné ceny. Všechno víme, teď už jen najít politickou vůli, vykročit a konat.